Ztraceny pod Kněhyní

S Lůcou přes Tanečnici na Čertův mlýn a dolů do Sedla Kněhyně. To jsme ještě netušily, že zůstaneme bez mapy a signálu ztraceny hluboko v lesích. Od té doby nás pohromy provázely celou dobu, ale nakonec jsme měly štěstí v neštěstí, Lucka mohla vytvořit další úderný post na facebooku a já mám o čem psát.

Přitom nám ten den tak pěkně začal. Utišil se vítr, který ještě v noci burácel do oken, poslední zbytky deště se třpytily v korunách stromů a chladný horský vzduch žadonil plíce o hluboký nádech. Místo čepky a rukavic jsem nahodila zrcadlovky a svižně jsme se vydaly zdolat NPR Kněhyně - Čertův mlýn.

Vylezly jsme nad Pustevny, kde jsme se pokochaly pohledem na Radhošť a pokračovaly jsme výš po červené. Výhledy zakrývaly vysoké stromy, takže v podstatě ani nebylo co fotit. Když už jsem téma foťák, tak se pochlubím, že jsem zapomněla doma baterii, takže kvalita snímků se odráží cca od 10 px mobilní čočky. Za to všechno můžete vděčit té duté kouli, kterou nosím místo hlavy.

Abych se vrátila k tématu... Na Tanečnici jsme došly coby dup po příjemné lesní cestě s téměř žádným převýšením. Neuvěřila bych, že jsme na vrcholu hory, kdyby to tam nebylo napsané. Tanečnice je zalesněná, omohylovaná a celkově tak nějak divoce roztančená. 

Cestou na Kněhyni jsem přestala fotit. Prudký stoupák před námi, vrchol v nedohlednu, obklopoval nás hluboký, tichý les a kolem stopy divé zvěře. Situace začala být vážná, děcka... Rozhodně bych Kněhyni nedoporučovala jako prvovýstup, pokud to nechcete celé profunět. Na druhou stranu, nějak se začít musí, že?

Takže abych to shrnula, s Lůcou jsme se úspěšně dostaly nahoru na Čertův mlýn a mezitím co jsem se kochala pohledem na skalní útvary, mi Lucka oznámila, že mi dlabe na to, aby dolů šla stejnou cestou. To byl trochu problém. Jen tak mezi náma, musím přiznat, že jsem s tím vůbec nepočítala. Lucčin výraz mi jasně napovídal, že se ji nemám snažit přemlouvat, takže jsme se vydaly dál do Sedla Kněhyně. Scházely jsme níž, až se před námi otevřelo prostranství s rozcestím. Vpravo se jde k prameni Kněhyně s pomníčkem partyzánky Růženy Valentové, šikmo je zakázaná vrcholová stezka a rovně se cesta ztrácí v lesích. Kam jsme šly my? Zkuste hádat...

Střihly jsme to k prameni a zoufale jsme se od něj taky vrátily, protože to byla "slepá ulice". Začala jsem hledat mapu, abych věděla, jak daleko od Pusteven nás zavede stezka v lesích, avšak mapa odpočívala v pokoji na pokoji. Lucka to chtěla zachránit svou chytrou aplikací v mobilu, jenže se jí zcela nečekaně a náhle vybila baterka. Ano, situace začínala být opět vážná... S nádechem jsme se vydaly úzkou cestičkou do smrkového pralesa.

Červená nás vedla hlouběji mezi stromoví, nikde žádná odbočka na Pustevny, žádný zbloudilý pocestný, jen my dvě a divočina. Občas se z lesa ozval těžce identifikovatelný zvuk a když si Lucka potřebovala odskočit, vyběhli tak padesát metrů od nás jeleni. Člověk by nevěřil, jak je to veliký! Jo, a ty metry berte s rezervou, jsem ženská, pro tohle nemám cit... říkal profesor Kalina na zkoušce... nechápu...   

U ukazatele jsme řešily, kam se vydáme dál. Buď na Kunčice pod Ondřejníkem, nebo do Horní Čeladné. Kilometráž relativně stejná, blíž k Pustevnám jsou jistě Kunčice, my jsme se ale rozhodly pokračovat po červené a sejít z hor až v Čeladné. Proč? Co já vím?

Dolů nás vedly rozbité asfaltové serpentiny, které byly místy dost strmé. Nevím, jestli jsme už měly vidiny, ale v lese se občas mihl podezřelý stín, který nás nutil jít pořád dál. Jednou taky zatroubil jelen a to je vám, děcka, zvuk, který rozhodně nechcete slyšet, když jste pár hodin úplně mimo civilizaci...

Každopádně nás po cestě nikdo nerozrthal, nesežral, ani nepokousal. Prošly jsme si celou Čeladnou, příjemný pán, na kterého nikdy nezapomenu, nám mile sdělil, že k nádraží je to ale na opačnou stranu a pak už jsme jen čekaly na vlak do Frenštátu. Kupéčko jsme měly pro sebe, servis sice žádný, ale to nám bylo jedno. Ve Frenu jsme sedly na autobus do Trojanovic a hezky jsme si naplánovaly cestu lanovkou až nahoru na Pustevny.

Naprosto dokonalý plán, kdyby lanovka nebyla ten týden odstavená, že... Teď už jsem vážně byla v koncích, ale konečně jsem pochopila, proč jsou Pustevny tak prázdné! Vůbec jsem netušila, jak nás dostanu nahoru. Pěšky Lucka odmítala jít, dokonce chtěla zavolat taxíka. Tady? Nakonec jsme zavolaly Ondrovi, u kterého jsme bydlely. Nevím, jakým řízením osudu se pohyboval zrovna pět minut od nás, ale jsem za tuhle náhodu neskonale vděčná. Rozesmátě nás naložil do auta a vyklopil před chatou. A víte co? Ikdyž jsme byly oficiálně ztracené, bylo to vlastně fakt boží...