Zimní výšlap na Rabenstein

Ač se jedná o zimní výšlap, nepočítali jsme s tím, že bude tolik sněhu a už vůbec jsme netušili, že naše kroky povedou na Rabenstein. Dámy a pánové, děti, zbloudilí návštěvníci... Ano, je tomu skutečně tak! Opět se něco nepovedlo a my jsme došli na zcela jiné místo. Ale bolo to naozaj krásné...

Původně bylo v plánu vyšlápnout si na Zámecký vrch ve Vrbně pod Pradědem a odtud se vydat na poetickou Lyru. Jak jistě tušíte a jsem přesvědčena o tom, že tušíte zcela správně, nedošli jsme. Po důkladném prostudování mapy jsme naprosto ignorovali správnou a podotýkám jedinou odbočku vlevo a vydali jsme se rovně. Jak to pokračovalo? No...byli jsme v lese.

Drželi jsme se turistické značky, která místy vedla v opačném směru, ale to je samozřejmě jen nepodstatný detail. Zcela zanedbatelná informace, abych to uvedla na pravou míru. Důležité je, že jsme šli stále dál, hlouběji a do výše položených míst. Cítíte v tom taky to odhodlání? Jdete, ale nevíte kam. Víte, že nevíte, ale tváříte se, že nepředstíráte a přitom vlastně úplně čumíte! 

Sněžný poprašek se začal měnit v prach a prach na sněhový polštář a ten zase v pořádnou duchnu. Zámecký vrch se právě nacházel po mé pravici a přede mnou se rozprostírala tichá stezka do neznáma. Ve sněhu přibývala kopýtka lesní zvěře a mé zděšení nad divokostí této krajiny vzrůstalo.

Prosím o pozornost, protože se blížíme k okamžiku zásadního momentu celého příběhu. Dorazili jsme totiž k prvnímu ukazateli a konečně jsme se dozvěděli, kde vlastně jsme! Na Zámeckém vrchu to skutečně nebylo... Název Hutě mi vůbec nic neříkal a upřímně téměř nic z toho, co tam bylo napsáno. Nyní se to ale celé rozseklo, protože jsme se rozhodli, že dnešní výšlap povede na Rabenstein!

Skrz stromy na nás začal prosvítat zasněžený Dědek Pradědek, a to je vám takový pocit, kdy vlastně víte, že jste doma a je úplně jedno, že netušíte, kam jdete.

Nahoru lesem, po kotníky ve sněhu, občas nějaké to zafunění, podklouznutí a následné zaklení. Začaly se před námi otevírat krásné výhledy a poměrně brzy jsme došli ke zřícenině. Moc z ní upřímně nezbylo, jen minimální základy na vrcholku skal, ke kterým jsme se nejprve museli nějakým způsobem dostat.

Začali jsme lézt dolů, respektive jsme sjeli k dvojklannému skalisku, na kterém se kdysi nacházely strážní věže. V druhém kroku už jen zbývalo najít pozůstatky zříceného hrádku. Já jsem se o to ani nesnažila... Rozumějte, nebylo to z důvodu, že bych se bála, ale protože jsem s sebou měla svoji milovanou zrcadlovku. Takže mezitím co se jedni krkolomně drápali nahoru, druzí spokojeně odpočívali na skalním převisu.  

Vydechli jsme, nasvačili jsme se, nabrali síly a vydali jsme se na zpáteční cestu. Časová rezerva nám dovolila v rámci možností prozkoumat podrobněji okolí. Na nádraží nás jeden místní pobuda zabavil až do příjezdu vlaku. Pak už jsme se jenom smáli a doma v pelechách spokojeně únavou spali.