Zasavska koča na Prehodavcih

Mlhou na Planina Dedno polje, deštěm nad 2 000 do sedla Vrata a traversem pod Kanjavec. Tak vypadal náš druhý den ve Slovinsku. Toho rána bylo pod mrakem, padla mlha, ale pořád ještě nepršelo. Vzduch byl svěží, ani teplo, ani zima, prostě ideální klima na výšlap.

Vyrazili jsme v devět ráno na Planinu Dedno polje, kde byla první odpočinková zastávka. Potom nás čekalo vytrvalé stoupání do horského sedla Vrata. I když to bylo nalehko, stejně je taková soustavná stoupačka znát.

Vedoucí skupina letěla jako vítr, ale nám nevadilo, že jsme se mírně opožďovali. Jednak bylo třeba se rozdýchat, a jednak má každý své tempo. Taky jsem během cesty chytila signál a mohla jsem dát konečně zprávy domů, že je všechno ok, žiju a zase někde "šplhám".

S přibývajícími výškovými metry houstla mlha. Někde kolem nás jsme tušili vápencové velikány, v dálce se ozývaly pasoucí se krávy, a dokonce jsme s Matyášem zaslechli i jelena... no, alespoň jsme si to mysleli... Při stoupání jsme probírali, jak se obyčejný člověk stane průvodcem a tak trochu jsme zabrousili do geocachingu. Mimochodem kešek je tam jak...nadělaných. Neulovila jsem ani jednu, kdybyste se chtěli zeptat...

Kousek pod sedlem se mlha proměnila ve vytrvalý déšť. Bylo na čase nahodit pončo a zakrýt batoh. Fotky jsem dělala střídavě na mobil, a když se mi podařilo dohonit Ondru, zachytila jsem pár obrazů i na zrcadlovku.

V sedle Vrata jsme si na chvíli odpočinuli, posilnili se a pak jsme se vydali traversem pod vrchol Kanjavec. Cesta traversem byla vlastně v klidu. Taková klikatice, po níž jsme střídavě pár výškových metrů naklesali i nastoupali. Občas se rozevřela mlhová clona a na krátkou chvíli se odkryl výhled, a čas od času taky někomu pípla v kapse smska.

Připadalo mi, že jsme pod Kanjavec dorazili docela rychle. Pohled nahoru/na horu do mlhy to byl vskutku úchvatný. Původně bylo v plánu, že vrchol zdoláme, ale vzhledem k počasí jsme od toho upustili a rovnou jsme se vydali na Zasavskou koču na Prehodavcih. Je fakt, že na Kanjavec to vypadalo děsivě strmě, upřímně se mi to už moc šlapat nechtělo, ale do budoucna si tenhle vrchol dávám do hledáčku.

Klesali jsme dost kamenitým terénem, který nás místy donutil zastavit se a zauvažovat, jak ho zdoláme. Vlevo pod námi bylo Rjavo jezero a nad ním se tyčila horská chata, cíl naší cesty. Museli jsme sejít dolů k vodě a zase znovu vystoupat na Zasavskou koču. Prostě pořád nahoru dolů, aby se člověk nenudil...

Docela mě pobavilo značení turistických cest. Slovinci mají totiž v oblibě značit všechny stejně, a to červeným kolečkem s bílým středem. Takže když se dostanete na rozcestí a všude vede červená, působí to dost zmatečně a bez mapy se můžete dostat do problému. My jsme šli pořád po červené a ocitli jsme se na opačné straně jezera, než jsme měli být. Trasy pak na sebe navázaly, ale i tak je tohle značení poněkud raritní.

Nahoře jsme s Evkou začaly hledat záchody. Na správnou cestu nás přivedla Věrka, která objeví snad úplně všechno. Klasická kadibudka, suchý záchod, na první pohled vypadal docela dobře, ovšem ten smrad by porazil i vola... Ještěže měla Evka parfémované ubrousky, které jsem si mohla připlácnout na nos. Nutno podotknout, že Evka to při pohledu na mě vzdala a šla do přírody... Uvnitř chaty nás už netrpělivě čekal Ondra. Dali jsme se čaj, kávu a podělili jsme se o svačiny.

Po chvilce hledání signálu a nesmyslného tlachání přišla Věrka, že je čas na focení. Vítr rozhrnul mlhu, vysvitlo sluníčko a konečně se odkrylo široké a daleké okolí a že to, přátelé, stálo za to... Právě pro tento pohled stojí vynaložení veškerého úsilí a trápení. Rázem jsme zapomněli na déšť, výškové metry i na cestu, která nás ještě čeká. Byl jen tenhle okamžik...

Když jsme se nabažili výhledů a navzájem se vyfotili, vrátili jsme se do chaty a pokusili se trochu zahřát. Před námi byla ještě cesta zpátky na Koču na Planini pri Jezeru, kde nás čekal zbytek party. Vraceli jsme se Údolím Sedmi Triglavských jezer, což už byla odpočinková trasa, až na to závěrečné stoupání, ale... to až někdy jindy.