Z Tesáku na Obřany

22.9.2024

Výchozím bodem dnešní túry bylo sedlo Tesák, odkud jsem vyrazila přes tři vrcholy až ke zřícenině starobylého gotického hradu Obřany. Dlouho se věřilo, že právě Obřany jsou nejvýše položeným moravským hradem, ale s objevem hrádku Skalný, kde jsme spolu už byli, se musela tato informace poupravit. Obřany jsou totiž o 4 metry nižší, cesta nahoru je ovšem, jak už to bývá, daleko horší.

Cestu jsem si naplánovala tak, že vyrazím rovnou z práce po nedělní službě. A protože jsem se chtěla vrátit z výletu domů v relativně rozumném čase, bylo mým hlavním úkolem prásknout dveřmi v práci úderem dvanácté. Musela jsem spěchat, ale podařilo se mi to. Ještě jsem si rychle skočila do kantýny pro něco k snědku a pro vodu do vodního vaku. Pak už jsem se vydala směr Přerov - Bystřice pod Hostýnem - Chvalčov a nakonec Tesák, kde jsem zaparkovala "žlutého ďábla", jak říká moje kolegyně.

Netrvalo dlouho a vesele jsem si to štrádovala na Kyčeru, první vrchol, který jsem měla po cestě. Turistický chodník vede pod Kyčerou, ale to bych nebyla já, abych si na něj nevyběhla. No... S tím během bych byla opatrná, protože od rozcestníku Pod Kyčerou na vrchol je to teda parádně příkrý stoupák. Čili jsem to spíše vyfuněla, ale rozhodně to stálo za námahu. Na vrcholu je kromě stožáru telekomunikační věže ještě krásné posezení s naprosto famózními výhledy na Sv. Hostýn v zákrytu za vrchem Obřany.

Na vyhlídkové plošině je památník věnovaný panu Martinovi Tupému. Bohužel se mi o něm nepodařilo zjistit bližší informace, ale myslím, že lidé, kteří na něj vzpomínají, zvolili opravdu krásné místo...

Nicméně, nemohla jsem se kochat dlouho, jelikož mě čekala ještě daleká cesta. Nabitá energií jsem seběhla z Kyčery dolů na zelený turistický chodník, kde mě míjeli zběsilí kluci na kolech. Až jsem se lekla, že jsem se nějakým nedopatřením dostala na bike traily. Dnes se mi potvrdilo, že Hostýnské vrchy jsou opravdu rájem milovníků horské cyklistiky, protože jsem od této chvíle zběsilé kluky a holky na kolech potkávala pořád.

Hřebenovka mě vyvedla z hlubokých lesů až na rozcestí U Tří kamenů. Na tomto místě jsou umístěny tři hraniční kameny bývalého panství kelčského, bystřického a lukovského. Dnes se jedná o trojmezí obcí Chvalčov, Rajnochovice a Držková. Na rozcestníku jsem se dočetla, že se nedaleko nachází pomníček umrzlé studenky, což mě zaujalo a začala jsem ho hledat. Chvíli jsem se rozhlížela, až jsem ho našla přímo mezi třemi hraničními kameny.

Památník je věnovaný studentce reálného gymnázia z Kroměříže, Alence Bábkové. Nedokážu vysvětlit důvod, ale cítila jsem zvláštní pohnutí nad jejím tragickým osudem. Zjistila jsem, samozřejmě až doma, že se 13. února 1947 vydala na třídní sraz se svými spolužáky, ale cestou z Hostýna na chatu pravděpodobně ve Vičanově je dostihla sněhová vánice. Rozdělila je na tři skupiny, přičemž jedna na chatu skutečně došla, druhá dorazila na Tesák a ve třetí byla mimo jiné Alenka, která se zcela vyčerpaná a promrzlá nedožila druhého rána. Prostě hrozná tragédie... Dočetla jsem se, že skutečné místo, kde ji našli, je trochu níž z kopce. Dnes je tam postavená kamenná mohyla s dřevěným křížkem.

Vyjma této velmi smutné upomínky je místo moc hezké. Jak už to tak bývá, vrchol U Tří kamenů byl dříve zalesněný, dnes po úřadování kůrovce je jako většina kopců docela lysý. Směrem na jih mě ohromilo velké množství vyvrácených stromů, což je pravděpodobně pozůstatek nedávného silného nárazového větru.

Mrkla jsem na rozcestník a po modro-zelené jsem se vydala na nedaleký Holý vrch. Stezka mě vedla odkrytou krajinou s výhledy na Svatý Hostýn a Kelčský Javorník. Po celou dobu jsem ohleduplně úhýbala cyklistům a oni kolem mě naoplátku projížděli pomalu, když viděli, že chci fotit. Prý aby mi nerozvířili prach.

Kousek pod Holým vrchem jsem potkala další rozcestník, který mi ukazoval, že se mám napojit dále ve směru na zelenou. Podle značení mi došlo, že se procházím proslulými běžeckými trasami Hostýnské magistrály. V zimě to tady musí být pecka. Kdoví, možná se tu i já jednou objevím na běžkách. Jenže to bych si je první musela koupit... Nebo půjčit... A hlavně bych musela mít asi řetězy na kolech, abych ve sněhu vyjela na Tesák. Takže tuto myšlenku nechávám vzdálené budoucnosti a jde se dál na Klapinov.

Šla jsem lesní stezkou, po levé straně se vypínaly svahy Bečky, po pravé straně mi pokácené stromy odhalily výhledy na protější kopce Hostýnských vrchů. Když jsem se tak kochala okolní krajinou, začal mi zvonit telefon. Kolegyně a kamarádka chtěla vědět, jak jsem to dnes zvládla v práci, jestli jsem tam nezkolabovala, případně zda nezkolabuje zítra ona. Pak jsme spolu ještě chvíli plkaly o našich domácích strastech a se smíchem jsme se po pár minutách loučily s tím, že se stejně zítra zase uvidíme v práci. Prostě kolotoč.

Prošla jsem kolem Drobečkovy studánky, které jsem si teda všimla až na zpáteční cestě. Je na první pohled dost nenápadná, navíc se schovává za porostem, takže to chce pozornost nebo zapracuje náhoda. U mě se jednalo opravdu o náhodný objev... Pak už jsem začala klesat do sedla Klapinov, kde postávaly menší hloučky lidí. Někteří lovili skvělou fotku, jiní jen tak odpočívali na louce, zato já jsem se vydala zvěčnit se sochou Portáše k odpočinkovému místu Čarták. Portášem byl ozbrojený strážce moravsko-uherské hranice. Říkalo se jim také strážci hor a jejich sochy můžete potkat na vícero místech moravsko-slezského pohoří.

Já jsem v přítomnosti svého Portáše posvačila - říkám svého, protože u odpočívadla se mnou fakt nikdo nebyl - a šla jsem omrknout ukazatel. Na Rožnovjačku už zbývalo jen 500 metrů a pak odbočit vpravo ke zřícenině. S myšlenkou, že se musím stihnout ještě vrátit k autu, jsem se rázným krokem vydala vstříc historii.

Čekalo mě mírné klesání a pak už se přede mnou vyjevil masiv Obřan v celé své kráse. Za chvíli jsem se zanořila do lesa, kde najednou všechno ztmavlo a potemnělo a ze všech koutů se začal plazit pocit tísně. Jakoby se na mě v tu chvíli dívalo tisíc očí. A tenhle dojem mě neopouštěl po celou dobu výstupu k hradu. Stoupala jsem strmě vzhůru, přeskakovala jsem popadané stromy a pořád jsem měla pocit, že mám někoho v zádech. Občas jsem se ohlédla, nebo jsem se zaposlouchala do zdánlivě hrobového ticha lesa, abych se ujistila, že se mi to jen zdá. Když jsem konečně stála u zříceniny, ten zvláštní pocit mě neopouštěl, ale i přesto to byla úleva. Připadalo mi, že jsem prošla nějakou ostře sledovanou uličkou a s jistotou jsem věděla, že to dolů proletím jak vítr.

Zřicenina je určitě oblíbeným turistickým místem, protože kousek od ní na nejvyšším bodě Obřan je udělané ohniště. Takže kdo chce, rodinku a špekáčky s sebou. Navíc je tady moc pěkný výhled na protější kopce. Nevím, jestli je svah uměle vykácený právě pro tento výhled nebo opět zapracoval kůrovec, ale rozhodně se to neminulo účinkem.

Jak už jsem říkala, zpáteční cestu dolů jsem vzala závratnou rychlostí a oddychla jsem si až když jsem vylezla z lesa a začla jsem opět stoupat do sedla Klapinov. Tady jsem ještě chvíli uvažovala, zda si ještě nevyběhnu na Bečku, ale protože mě už tlačil čas, rozhodla jsem se to nechat na příště.

Při zpáteční cestě na Holý vrch jsem potkala paní s dvěma vlkodavy, kteří byli skoro vyšší než já. Dělala jsem si srandu, že má s sebou pořádné strážce, ale paní mi se smíchem říkala, že by ji vyměnili za kus žvance. Pak už cesta ubíhala rychle a bez problémů. Tentokrát jsem si Kyčeru obešla po turistickém chodníku a naposledy jsem se pokochala pohledem na Obřany. Zbývalo jen pár kroků, abych nasedla do "žlutého ďábla" a vydala se spokojeně domů.