Výstup na Omul

Nejvyšší vrchol východokarpatského pohoří Bucegi, nenápadně se tyčící do výšky 2 507 m n.m. mi ukradl dech z plic. Je fakt, že už taky nejsem nejmladší, takže nějaké to funění bylo na místě a pokud si to chcete vyložit tak, že jsem byla ohromená, i to je správná odpověď.

Naše putování začalo výstupem na Caraiman a strastmi s ním spojené, o nichž jste se dočetli v předchozím článku. V této chvíli už jsem stála nad Křížem hrdinů a čekala na kamarády, kteří se chtěli pokochat piedestalem. Sluníčko ten den žhnulo a ze mě se pomalu stávalo vařené vejce. Kamarádi nikde, plechovka od piva prázdná, okolí vyfoceno alespoň čtyřikrát. Ano, můj stav byl politováníhodný. A to dokonce tak moc, že mi Lukáš nabídl dalekohled, abych si své přátele našla. Postupně se začala škrábat nahoru Pája s holkama ze Zlína, potom vylezl těžce zadýchaný David a Maskáči, tak jsme říkali páru, jehož mužský element nosil pořád maskáčové kraťasy. Jenže já jsem slíbila, že počkám na Dana a ten pořád nikde. Už se ze mě stávalo vajíčkou natvrdo...

Pája s holkama vyrazily dobývat vrchol, David si vydechl a běžel za nimi a já jsem pátrala dalekohledem po Danovi. Nenašla jsem ho a to byl přímo pode mnou, podotýkám! Nicméně jsem se pobavila nad rudými tvářemi ostatních... chichi... Pak jsem ztratila trpělivost a poprosila Maskáče, aby mu vyřídili: "Nečekám, dojdi mě!" Doslechla jsem se, že to prý udělali velmi ochotně a doslově.

Vyrazila jsem po červeném kříži kolem Costily, dalšího významného vrcholu s vysílačem. Naším úkolem bylo tento styčný bod minout a nezdržovat se jeho zdoláním. Už takhle jsme měli co dělat, abychom se na Omul dostali včas, dali nahoře dvacetiminutovku a pádili zase zpátky na Cabana Babele k lanovce. Nejpozději ve 3 jsme museli být zpět, jinak bychom se taky vlivem tvořící se fronty nemuseli dostat dolů. Samozřejmě jsem šla pomalu, aby mě Dan stihl doběhnout. Podařilo se mu to opravdu rychle, myslím, že jsem ušla sotva 400 metrů, a už z dálky si stěžoval, co mu Maskáči vyřídili.

Pod Costilou jsme potkali pár našich kamarádů, kteří se rozhodli pro zdolání vrcholů v opačném pořadí a mířili zrovna z Omulu na Caraiman. Poradili nám místo přechodu z červené na žlutou a popřáli nám šťastnou cestu. Říkala jsem si, že to bude v pohodě, protože to zvládli a Lukáš navíc říkal, že nás už nic horšího nečeká... 

Pro pobavení musím říct, že jsem si popletla vrcholy a celou dobu jsem myslela, že jdeme na ten bližší. Když mrknete na první fotku, Omul je ta hora vzadu, zoom vám ukáže chatku na vrcholu. Přikládám fotku, kde si stále myslím, že je vrchol cobydup. Když mé slepecké oči uzřely Cabana Omul úplně někde jinde, bylo to bolestné a vysilující, protože nás ještě čekala dálka jak do Alžíru...

Nechala jsem Dana trochu za sebou, protože na rovinkách jsem holt dobrá... Jemu dnes šly lépe ty kopce. Stihli jsme dohnat pár lidí, kteří vyrazili před námi a Maskáči zase stihli dohnat a předejít nás. Kromě známých tváří jsme na hřebeni vídali ve stínu odpočívající pastence ovcí a psy, kteří střežili stádo z dálky.

Napojili jsme se na žlutou, která napříč protínala červený kříž. Směr doprava byl správný. Je fakt, že značka byla zrádná a vyvedla nás okužní procházkou o pár kilometrů dál od vrcholu, čímž jsme ztratili dobrou půlhodinku, ale zase jsme měli možnost sestupovat kamenitou stezkou přímo uprostřed ovčího stáda. Každému se nepoštěstí. Některé ovce z nás byly nervózní a přeskakovaly cestu před námi, jiné si nás laxně prohlížely a někde v dálce se ozývaly zvláštní varovné zvuky. Dan se rozplýval nad beranem, načež jsem ho rychle táhla pryč. Prostě měšťák...

Costilu jsme nechali nemilosrdně za sebou, věnovala jsem jí poslední nostalgické foto a už jsem se orientovala jen na vrcholovku Omulu. Musím říct, že nevypadla vůbec špatně. Byla sice protáhlá, ale takhle z dálky jsme měla pocit, že to půjde. Zblízka to už bylo jiné kafe. Dech se prohluboval, nohy ztěžkly a košile by se dala kroutit. Prostě to nebyly Jeseníky... Kráčela jsem si svým hlemýždím tempem a vzpomínala jsem na horolezce na osmitisícovkách. Dan nahoru vyletěl jako vítr. Nenechala jsem se strhnout jeho tempem, dávala jsem si přestávky na rozdýchání a v duchu jsem děkovala Lukášovi za skvělé info o obtížnosti. Pravá střídala levou... Nádech, výdech... Rozdýchání, rozhlédnutí se po krajině a zase pár kroků... Turisti za mnou, sypký terén pod botama... A pak to najednou přišlo... Vrchol... Vánek dohnal vítr... 2 507 výškových metrů zdoláno... Heuréka!