Výstup na Malý Rozsutec

4.6.2022

Malý Rozsutec vůbec nebyl na pořadu dne, a když už jsme tuto možnost s Evkou začaly zvažovat, do poslední chvíle jsme se jí bránily... Seděly jsme si takhle Pod Tanečnicou a mlčky jedly naše svačiny. Malý Rozsutec vykukoval před námi a Velký Rozsutec se mohutně rozprostíral za námi.

Já: "Škoda, že tam nemůžeme vylézt."

Evka: "Hnízdí tam ptáci."

Já: "Hmmm... Je to o pokutu."

Evka: "A podívej se na ty bouřkové mraky."

Pravdu měla, od Jánošikovych dier se stahovala mračna a rozhodně to nevypadalo, že z nich nezaprší. Rozhodly jsme se, že se raději nebudeme déle zdržovat a vydáme se do sedla Medzirozsutce. Cestou mi Evka začala nadhazovat, že je tady přece ještě ten Malý Rozsutec. Jenže to vypadalo, že je docela v dálce a mraky se blížily, takže jsme opět začaly možnost výstupu zavrhovat.

Evka: "Však nemusíme být všude, hlavně na klid."

Já: Přesně tak... To není možné! Tady se píše, že na Malý Rozsutec je to jen 20 minut??? To musí být nějaká chyba. Podívej se, jak je to daleko."

Evka: "Co je to za blbost?! To je kravina. Serem na to. Nebo... Se můžeme jít podívat, a když to bude daleko, otočíme to."

Já: "Tak jo..."

A vydaly jsme se do sedla Zákres. Celou dobu jsme polemizovaly o tom, že Slováci fakt museli udělat chybu. Vždyť to přece není možné, abychom za dvacet minut došly k té hoře, která na nás čumí z takové dálky. Vůbec, nelze, impossible.

Evka: "Marky... A co když je to fakt jenom dvacet minut?"

Já: "My tam jako jdeme?"

Evka: "Nemusíme, ale když už jsme tady, byla by to škoda, víš co..."

Já: "Takže jsem právě pochopila, že tam jdeme."

Evka se smíchem: "Jo."

Najednou se před námi ukázal Malý Rozsutec v celé své kráse a lesní stezka coby nástup výstupové trasy. Podívaly jsme se na sebe a s ujištěním, že to stihneme, jsme se vydaly vzhůru. Cesta byla místy podmáčená a blátivá. Ve vyšších polohách značně prorostlá kořeny, mezi kterými jsme jen obtížně hledaly nějaké stupátko. Zrovna když jsem myslela na to, jak tohle půjdeme dolů, otevřela se přede mnou skalní stěna s řetězy. Nějaký pán ji zrovna zdolával směrem dolů a pořádně mu to podjelo. Veškeré moje obavy se zpětným zdoláváním kořenů byly rázem pryč. Pokud slezu tohle, tak pak už úplně všechno. Koulela jsem očima na Evku, ta mě jen poklepala po rameni a řekla: "Běž první". A já, přátelé, jsem čapla řetěz a šla...

Ani nevím jak, najednou jsem byla nahoře a fotila jsem Velký Rozsutec zahalený v mracích a Evku ve skalní stěně. V závěru to nebylo nic složitého, ale po dešti nebo při něm bych tohle lézt nechtěla. Proto jsme taky s Evkou neotálely a pořád jsme lezly vzhůru, ať to taky rychle můžeme zase sejít.

Nahoře to byla jedna velká parádička. Výhledy na Malou Fatru samozřejmě nic moc v takovém počasí, ale radost z výstupu nám to nepokazilo. Na vrchol se dá vylézt i z opačné strany z vesničky Podrozsutec a podle četnosti lidí nahoře usuzuji, že přišli právě odtamtud.

Udělaly jsme pár vrcholových fotek, ujistily jsme Slováky, kteří s námi šli Diery Trail, že pokud chtějí zpátky Pod Tanečnicu, musí sestoupit stejnou trasou a vydaly jsme se dolů.

Najednou začala být sestupová trasa nějak frekventovaná. U řetězů jsme čekaly, než vyleze nahoru skupinka, jejíž první člen se tvářil stejně jak já, když jsem viděla skalní stěnu poprvé. Ve chvíli, kdy jsme začaly sestupovat, čekalo se zase zezdola na nás. V lese mezi kořeny to taky nebyla žádná sláva. Jednou to tam Evce pořádně podklouzlo a málem skončila v náručí dalšího ze zástupu turistů. Mezi námi, myslím, že by jí to ani nevadilo a že to vybrala jen silou vůle... Vtip, vždyť víš, Evko.

Nadšeně a bez úhony jsme se vrátily do sedla Medzirozsutce a po modré jsme sestupovaly do sedla Medziholie. Malý Rozsutec jsme nechaly za námi a začaly jsme pozvolna obcházet ten Velký. Ze sedla jsme začaly sestupovat po zelené do Štefanové, kde na nás měl čekat autobus. Tady začalo mé životní utrpení s kolenem. Nekonečné klesání, hrůza. děs a příslib, že až tady pojedu příště, nabalím si ty hůlky fakt s sebou.

Těsně před vesničkou u Koliby Pod Rozsutcom nás dostihl déšť. Chvíli jsme se schovávaly pod stromy, že je to jen přeháňka. Pak jsme pochopily, že to tedy rozhodně žádná přeháňka není a nahodily jsme pláštěnky. Dolů do vesničky jsme scházely v totální průtrži a přemýšlely jsme, jestli nás v takovém stavu vůbec pustí někam na polívku.

Evka: "Jdeme dovnitř."

Já: "Takhle? Ty vole, vždyť nás tam nepustí. Co když vyžadují dress code?"

Evka se smíchem: "Jsi blbá..."

Nakonec žádný problém nebyl, uvnitř se sušila spousta turistů. Po čase si k nám přisedly holky z Přerova, a když se blížil čas odjezdu autobusu, spatřily jsme konečně i Milana, horského vůdce, který dával dohromady celou skupinu a pak slavnostně prohlásil, že nikoho nepohřešujeme a můžeme jet domů.