Vulcanello

2.7.2024

Vulcanello má sice jen 123 m n.m., ale výstup na něj vedl zarostlou cestou lemovanou trnitými agáve. Dalo nám docela zabrat se tam vyškrábat, ale námaha byla odměněna krásnými výhledy, a dokonce nám Janka zahrála na flétnu.

Sešli jsme se asi v pět odpoledne, když už sluníčko pomalu zapadalo za obzor. Protože nás Jarča upozorňovala na poměrně nepřístupný terén, zvolili jsem dlouhé nohavice a samozřejmě pevnou obuv. Našli se i tací, kteří tohoto varování úplně nedbali a utržili pár krvavých šrámů. Já jsem byla v závěru ráda, že mám dlouhé kalhoty. Těch pár kroků na odpoledním sluníčku mě nezabilo a hlavně jsem měla jistotu, že budu mít pořád nožky jako laňka.

Sopečka Vulcanello se tyčila nad naším rezortem a abychom se k ní dostali trochu blíž, museli jsme ji tak trochu obejít. Možná je více přístupových tras, ale my jsme neochvějnými kroky následovali Jarku, protože ta jediná věděla, kam se vlastně jde. Scházeli jsme už tolik známou cestou dolů ke křižovatce s hlavní silnicí. Já vlastně ani nevím, jestli byla hlavní, protože přednosti tady nikdo neřešil, a když přijíždělo nějaké auto ke stopce, zatroubilo, aby řidič z "hlavní" věděl, že nehodlá brzdit. Každopádně jsme se na křižovatce vydali doprava a šli jsme pořád a pořád po cestě. Za zatáčkou na nás Jarča mávla, že jsme tady. Překonali jsme torzo bývalého plotu z pletiva a octli jsme se v místě, kde bylo jen křoví, které navíc působilo na první pohled velmi nepřátelsky. Pomalu jsem zrentgenovala terén a došlo mi, že musíme jít rovnou skrz ten bujný porost, z něhož velmi, ale opravdu velmi nenápadně vystupovala cestička. Tak tohle bude napínavé, přátelé.

Obezřetnými kroky jsme začali stoupat vzhůru prašnou cestou a proplétali jsme se mezi obrovskými agáve, jejichž trny mě svou velikostí ještě dlouho strašily ve snech. V jednom místě jsme se dokonce přidržovali lana, které nám usnadnilo kličkování mezi touhle obludnou flórou. Ve vyšších polohách se cestička rozšiřovala a dovedla nás přímo k největšímu ze tří kráterů sopky. Příroda už za ta léta udělala své a obrostla ústí kráteru ve všech místech, kde jí to alespoň trochu dovolil. I přesto byl pohled do jeho útrob impozantní.

Další krůčky vzhůru nám okryly výhled na ostrov Lipari na jedné straně a Velký kráter ostrova Vulcano na straně druhé. Ne nadarmo se říká, že z vrcholu Vulcanella pořídíte nejkrásnější fotky celého ostrova Vulcano. Už jen pro ten pohled stojí za to tady vylézt.

Už jen pár kroků nás dělilo od vrcholu této malé a notně zarostlé sopečky. V závěru se před námi otevřela vrcholová plošinka, odkud bylo možné spatřit téměř celé Liparské souostroví. Jen Filicudi, Alicudi a Stromboli se schovávali v mlžném oparu.

Janka si s sebou vzala flétnu a zahrála nám na vrcholu Vulcanella krásnou písničku. Říkala, že kdo chce a zná slova, může klidně začít zpívat a pokud se někdo stydí, že zpívá falešně, tak to nevadí, protože ona falešně hraje. Samozřejmě to nebyla pravda, protože Janka umí na flétnu hrát moc hezky. Já o sobě s oblibou prohlašuju, že zpívám jen když jsem opilá, jelikož v tu chvíli mám pocit, že mi to náramně jde, proto jsem se zapojila pouze pobrukováním známé melodie. Společně jsme potom Jance zatleskali a pochválili její um.

Nemohli jsme se nabažit všech těch výhledů, které byly pořád stejné, ale na každý další pohled jiné. Asi bych se na to vydržela dívat po zbytek dne, kdyby už Jarča nezavelila, že odcházíme. Pokud se někdy vydáte na ostrov Vulcano, návštěva poloostrova Vulcanello a výstup na jeho vrchol rozhodně nesmí chybět ve vašem itineráři. My jsme měli navíc to štěstí, že nám Janka zahrála, a proto budou mé vzpomínky na tento vrchol už navždy spojeny s líbeznými tóny flétny...