Vodopád Skakavac a posezení u Dragana

Okouzlující vodopád v pohoří Bukovik jsme navštívili před posezením v hospůdce u Dragana, který nám připravil pravé bosenské speciality. Hrdě přiznávám, že to tedy stálo za to! Po výšlapu nahoru na vodopád jsme si nemohli přát lepší odměnu. Ale hezky od začátku...

Vodopád Skakavac láká turisty z širokého a dalekého okolí, a to nejen proto, že se jedná o nejvyšší vodopád v Bosně. Bohatě propletená síť stezek a cyklistických tras vás provedou členitým pohořím Bukovik. Prý tady často chodí sarajevští obyvatelé na víkendové pikniky. Já si osobně myslím, že každý takový piknik začíná a  končí v hospůdce u Dragana, který dělá pálenku snad ze všeho, co jde.

Zatím jsme si museli nechat zajít chuť, protože nás čekala návštěva vodopádu, přece. To byl hlavní cíl naší cesty. Což jsme si samozřejmě plně uvědomovali... No, dobře! Muselo se nám to připomínat... Ale jen chvíli. Každopádně k Draganovi a k nástupu na Skakavac vede pěkná asfaltová cesta, tedy oblíbené serpentiny. Jdete pořád do kopce, funíte a fotíte krajinu. Taky jsem se snažila navázat smysluplný rozhovor s Martinem z Košic, který se do zdejších končin vydal s celou rodinou a neváhal s sebou pokaždé táhnout zrcadlovku, kameru a možná i něco navíc. Vůbec ho to nelimitovalo, ba právě naopak. Docela jsem to obdivovala, zvláště proto, že já jsem svou zrcadlovku vyměnila za mobil snad po prvním výšlapu do hor.

Kousek za hospůdkou jsme narazili na vstup k vodopádu. Odtud jsme veškeré nastoupané metry lesní pěšinou hezky pěkně zase naklesali. Myslela jsem si, že Skakavac bude mohutný vodopád, jelikož zvuky vody bylo slyšet už z dálky. Dost mě překvapilo, že to tak vlastně vůbec není. Když jsem vodopád viděla, říkala jsem si: "A to má být jako všechno? Trocha vody, která padá dolů ze stometrové výšky?" Ale čím déle jsem na to koukala, tím více pro mě ten pohled nabýval jedinečnosti. A to je právě na toulkách skvělé - vždycky vás něco překvapí.

Kdo se chtěl dostat na vyhlídku k vodopádu, měl možnost vyšlápnout si dřevěným zábradlím lemovanou stezku. Takže jsme vytvořili hada a statečně jsme se začali plazit nahoru. Cestou jsem povzbuzovala paní před sebou, ať ještě vydrží, že už je to jen pár kroků. Na konci trasy jsem už vážně netušila, jestli povzbuzuju ji nebo už i sebe... Každopádně to fakt stálo za podívanou, myslím ten výhled, ne to moje popohánění... 

Nahoře jsme si udělali selfíčka, vystřídali jsme se u vyhlídky a pokračovali jsme dolů na tolik očekávané hody k Draganovi. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi sbíhají sliny. Pivo a pálenka tekli proudem, jídlo se podávalo na podnosech, bylo veselo, bylo milo, tak jak to má být. Vlastně se mi ani nechtělo zpátky do Sarajeva. Dragan a jeho žena byli neskutečně ochotní a vstřícní, převážně když nalévali svou vražednou pálenku.

Pak už nás čekala jen cesta dolů k autobusu, při které mi Jitka koukala na nohy, jestli nemám celulitidu (mimochodem nemám), Evka házela jednu vtipnou historku za druhou, Dan hledal kešky, Pavel měl chuť na pivo, Martin přemýšlel, zda se dají serpentiny sjet na koloběžce a holky ze Zlína se válely smíchy. Zase vydařený den...