Vila Franca do Campo

Návštěva tohoto krásného města byla poněkud smutná. Pršelo, výhledy byly mlhavé a nálada na bodu mrazu. Ale pak jsem si dala Piňa Coladu a rázem se všechno změnilo. Pokud vás právě napadlo, že jsem se prachsprostě opila a hned byl důvod k veselí, není tomu tak. Jen jsem se držela filozofického citátu a zkusila jsem si na všem najít něco pozitivního. A rázem se objevil stánek s Piňa Coladou...

Ale nebudeme předbíhat. Vila Franca do Campo je bývalým největším a také hlavním městem ostrova Sao Miguel. Svého statutu pozbyla v roce 1522, kdy došlo k tragickému zemětřesení a město bylo téměř srovnáno se zemí. Správním sídlem ostrova se tak stala až do dnešních dnů Ponta Delgada. V současnosti je Vila Franca prosperujícím městečkem, a to převážně vlivem ananasových a pomerančových plantáží, které zdobí její okolí. Město se pyšní okulibými stavbami, malebnými zahradami a naprosto epickým ostrůvkem Ilhéu da Vila.

Naše první kroky vedly ke kapli Nossa Senhora da Paz, která se dominantně pne nad městem. Byla postavena na počest zjevení Panny Marie a dodnes je vyhledávaným poutním místem. Když jsme dorazili, pršelo, takže s panoramatickými výhledy už ani nikdo nepočítal. Musela jsem ale uznat, že to tady má kouzlo. Hortenziemi lemovaný výstup ke kapli mi připadal přinejmenším půvabný a schodiště zdobené obrazy z modrých kachlíků působilo majestátně. Mimochodem těmto kachlíkům se říká azulejos a jsou typickým prvkem portugalské architektury. V každém městě a skoro v každém druhém obchodě si je můžete koupit v miniaturní podobě coby suvenýr.

Chvíli jsme pobyli nahoře a důkladně pročesávali okolí kaple. Dovnitř jsme bohužel nahlédnout nemohli, mimo církevní svátky je totiž kaple uzavřená. Takže jsem vyfotila kříž s rackem ze všech možných úhlů a pomalu jsem se s ostatními vydala dolů. Pod schody nás zpomalilo stádo krav, které pastevci zrovna někam přeháněli. Tak jsme čekali a čekali, až zase začalo poprchávat. Do městských uliček jsme už ale vcházeli opět suchou nohou, řečeno obrazně samozřejmě...

Zamířili jsme ke kostelu Igreja de São Miguel Arcanjo, který je postaven na vysokých černých schodech. Hned naproti tohoto katolického kostela je Quiosque Saraiva, kiosek s točenou zmrzlinou. Vypadala tak lákavě, že jsme neodolali a i v tom zamračeném, chladném počasí, jsme si dali největší kornout. Smetanová a čokoláda... Tahle dokonalá kombinace byl další světlý bod v návštěvě zachmuřené Vila Francy.

Vylezly jsme s Evou po schodech nahoru ke kostelu a přemýšlely, co dál. Pak jsme pod námi zahlédly pobřeží. Eva zakusující se do kornoutu: "Máš chuť se tam podívat?" Já s pusou plnou zmrzliny: "Mmhhmmm, to mám vždycky." A tak jsme se trhly od skupiny a vyrazily k moři. Cestou jsme prošly kolem Igreja do Senhor Bom Jesus da Pedra, další krásný katolický kostel, který z nějakého podivného důvodu nemám na fotce. Přikláním se k tomu, že pohled na tu stavbu v kombinaci se zmrzlinou způsobili výpadek mé jinak velice bystré mysli.

U pobřeží se nám v plné kráse ukázal prstencovitý ostrov Ilhéu da Vila, který jako by bojoval o přežití v dorážejících vlnách. Tento fascinující pozůstatek sopečné kaldery leží necelých 400 metrů od pobřeží, a protože je jeho severní okraj přerušený, je možno lodí vplout přímo do nitra kráteru. Údajně by každou hodinu měl vyplouvat na ostrůvek z přístaviště trajekt, my jsme ale žádný nenašly. Tentokrát to ale nebyla chyba v systému mé bystré mysli, protože to o pár dní později zkoušely i naše sousedky, Iva s Ivou a taky se jim to nepodařilo. Každopádně ostrov je chráněnou přírodní rezervací, proto byly zavedeny denní kvóty návštěvníků.

Na pobřeží jsme ještě měly možnost shlédnout vášnivý boj dvou racků a během Evčiného kárání, že se nemám mračit a počasí se jistě zlepší, jsme se vydaly k přístavu.

Už před nějakým časem jsem zjistila, že mě přístavy nějakým záhadným způsobem fascinují a obecně to v docích, na molech a u majáků mám fakt ráda. Možná jsem v jednom ze svých minulých životů byla námořník... Nebo jeho milenka, která ho s dechberoucí láskou neustále vyhlíží... Samozřejmě jsou i horší možnosti toho, co jsem mohla být a co by mohlo vysvětlit mé sympatie k těmto místům, ale to nebudeme řešit. Důležité je, že jsme tady narazily na skvělý pár, který nás lákal na svou úžasnou domácí Piňa Coladu.

Viděla jsem je už v Ponta Delgada. Slečna, stejně jako v hlavním městě, chodila mezi lidi s kalíšky Piňa Colady a lákala na ochutnávku zdarma. V jednom kalíšku byla alko verze, v druhém Virgin Colada bez alkoholu. Daly jsme si raději nealko, protože pravá Piňa Colada může být pěkně zrádná a myslím, že jsme dobře udělaly vzhledem  k objemu našeho nápoje.

Slečna nám během konverzace odhalila postup přípravy. Čerstvý ananas vydlabala, rozmixovala ho, přidala kokosové mléko a ještě další tajné ingredience a celé to pak nalila zpátky do vydlabané ananasové slupky. Dozdobila ananasem a podávala s brčkem. Bez ironie říkám, že jsem lepší Piňa Coladu ještě nepila a děkuji bohům, že tady ten páreček piňakoládistů byl, protože se zrodil další skvělý zážitek.

Rozloučily jsme se a s našimi tekutými kamarádkami jsme se vydaly k písečné pláži. Potkaly jsme holky z naší skupiny a hned jsme jim ukazovaly náš nápoj a poslaly jsme je ke stánku do přístavu. Ony nám zase ukazovaly útesy u pláže a referovaly, kde hnízdí nejvíc racků. Evka se tam šla vykoupat a já jsem spokojeně a s úsměvem mlsala koktejl.

Napadlo mě, co doma řeknu o tomhle městě. Mrkla jsem na Piňa Coladu a měla jsem jasno...