Veľký Rozsutec 1 610 m n.m.

24.8.2024

Hlavním cílem tohoto léta bylo vrátit se na Malou Fatru a zdolat Veľký Rozsutec. Nahoru se šlo doslova poeticky, sestup se ale proměnil v drama. Celý výšlap se totiž řídil podle starého lezeckého rčení "dolů je to vždycky horší". Mockrát se mi potvrdilo, že je to pravda, a protože jsem věděla, do čeho jdu, rozhodla jsem se nic nepodcenit. Sbalila jsem si energetické tyčinky, hroznový cukr, pár jablek, vydatnou svačinu a samozřejmě hůlky, které se pomalu stávají mými nejlepšími kamarádkami.

Výjezd autama jsme naplánovali na 5:30 ráno. Samozřejmě jsme se trochu opozdili, ale v podstatě se vůbec nic nestalo. Do Štefanové jsme dorazili kolem 8:30 a parkoviště už bylo parádně zaplněné. No jo, víkend. Příště bude lepší vyrazit v týdnu. 

Po úspěšném zaparkování jsme se nijak nezdržovali a po žluté jsme vyrazili do Sedla Vrchpodžiar. Tady se turistické trasy kříží se "zelenými cestami". Jedna vás zavede na skalnatý masiv Boboty, na opačnou stranu můžete pohodově dojít až Pod Tanečnicu.

My jsme měli jasně zvolenou strategii, a to nastoupat výškové metry co nejrychleji přes Horné diery. Vydali jsme se dál na Podžiar, kde je i stejnojmenná koliba a salaš. Odtud už je to jen pár kroků k Hlbokému potoku, který se kaskádovitě a divoce vine krajinou. Tady začal první posilovací trénink mojí božské trpělivosti. Horné diery byly totiž plné nadšených turistů, z nichž mnozí o podobný terén nejspíš nikdy nezavadili, a dokonce se divili, že jsou na trase žebříky a stupy. Celý pochod Dierami jsem se neustále kousala do jazyka, abych neřekla něco neomaleného, čímž jsem si zároveň krátila čas v nekonečných frontách.

Nicméně i tohle k tomu patří, a ikdyž to nebylo nejrychlejší, vystoupali jsme Pod Tanečnicu v poměrně dobrém čase a s veselou náladou. Otevřely se tolik známé výhledy na Veľký i Malý Rozsutec, které jsem si šla vyfotit z vyhlídkového místa. Pak jsem vyhodnotila, že nastal čas zakousnout se do mých pracně připravených toastů a vrátila jsem se dolů k ostatním.

Tady nastal drobný rozkol v naší skupince, protože někteří se zalekli masivu Veľkého Rozsutce a prohlašovali, že by si raději vyšlápli ten Malý. Rozhodli jsme se, že si tedy každý půjde vlastní cestou a sejdeme se buď v Sedle Medziholie, nebo dole v Kolibě pod Rozsutcom. Kdyžtak si vzájemně zavoláme, jak jsme na tom.

Poslala jsem tedy do bříška další toast, jabko a energetickou tyčinku a šlo se do Sedla Medzirozsutce. Trasy na rozcestníku studoval hlouček lidí. Já jsem zběžně mrkla kolik minut to máme nahoru, nachystala jsem si hůlky a začala jsem stopovat čas.

Takže dle ukazatele 1:15 hod. Fajn. Píše se 11:30 hod. středoevropského času a moje cesta na Veľký Rozsutec se započíná právě...teď!

Začíná se rovnou zostra, stezka vede prudce vzhůru, klikatí se lesem a nikde se ani trochu nevyrovná. Prostě jdete pořád prudce do kopce. Nemůžu říct, že bych šla zrovna v tempu, ale kupodivu jsem předbíhala lidi před sebou a nechávala je daleko za sebou. Vůbec nechápu čím to bylo, protože se do kopečků většinou plazím jak šnek. Tak trochu jsem ale vsázela na hůlky, které mi neskutečně pomáhaly.

Občas se mi otevřely krásné výhledy na Malou Fatru a samotný vrchol Veľkého Rozsutce. V takových chvílích jsem musela chtě nechtě zastavit a vytáhnout z batohu zrcadlovku. Pořád se mi někdo diví, že ji tahám s sebou, ale já na svou zrcadlovku nedám dopustit. To je prostě parťačka do všech možných i nemožných terénů.

Z této výstupové strany nejsou příliš exponované úseky, v podstatě nás nečekaly žádné technicky náročné pasáže. V jednom místě se mi tedy opravdu hodilo, že mi hodný mladý muž podržel hůlky a já jsem se mohla v klidu vyškrábat na kámen před sebou, ale to bylo spíše pro zpestření. Těsně pod vrcholem je krátký řetěz, který bohužel funguje obousměrně, takže se tam čeká. Jinak je to vlastně relativně dobře schůdná trasa.

Došla jsem do takového jakoby sedla mezi dvěma rozeklanými vrcholy, přičemž ten nejvyšší je samozřejmě jen jeden a byl stále přede mnou. Tohle sedlo bylo něco jako odpočívadlo před závěrečným výstupem a taky to tady podle toho vypadalo. Byla jsem ráda, že jsem si zabrala malé místečko na stání. Dlouho jsem se tady nezdržovala, protože ze zalesněné cesty se vynořovalo stále více lidí a toužili si taky odpočinout. Párkrát jsem si kousla do proteinové tyčinky a vydala jsem se s ostatními dál.

Minuli jsme rozcestník, odkud je to na vrchol už jen 5 minut. Zběžně zkouknu sestupovou trasu a sedlo Medziholie někde hluboko pod námi. Pak se s povzdechem vydávám k řetězu pod vrcholem. Složila jsem hůlky a zařadila jsem se do zástupu lidí. Šlo to docela rychle, ani nevím jak, už to bylo a já jsem stála nahoře. Rychle jsem mrkla na hodinky a můj vrcholový čas, i s krátkými přestávkami na foto a pár kousnutí do tyčinky je 12:45 hod. Přátelé, dala jsem to přesně podle ukazatele za 1:15 hod.

Jestli jsem si myslela, že v "sedle mezi vrcholy" je hodně lidí, tak tady to byl hotový New York. Slováci, Poláci, Češi, možná i jiní cizinci, jejichž jazyk jsem nestihla v té změti zachytit. Ale když jsem se rozhlédla, byla to nádhera. Hory vlnité i špičaté schované v různých odstínech zelenkavé modři...

Věděla jsem, že teď mě čeká ta horší část a to je sestup dolů do Sedla Medziholie. Takže šupky dupky k rozcestníku a hodinu strmým sešupem dolů. A přátelé, ten teda stál za všechny prachy. Hned pod vrcholem nás čekala docela dlouhá stěna zajištěná řetězy. Přede mnou byl starší pán, který se podle všeho dost bál. Přidržoval se řetězu a snažil se "sjet po zadku holou skálu". Chudák, zvolil ten nejhorší způsob, ale chápu, že mu to v tu chvíli připadalo nejjistější. Čekala jsem, až sleze svou pasáž a pak jsem se pustila za ním. Když jsme takhle společně zdolali celou stěnu, vytáhla jsem zase hůlky a bez zbytečných proluk jsem se vydala dolů.

Co vám budu povídat, cítila jsem, že nohy dostávají pořádně zabrat, ale do hodiny jsem byla v Sedle Medziholie. Ještě včera jsem si pohrávala s myšlenkou, že pokud tenhle výstup zvládneme rychle, můžeme vyběhnout i na Stoh, jenže teď jsem na to neměla ani pomyšlení. Moc dobře jsem si totiž uvědomovala, jak vyčerpávající sestup příjde.

V Sedle Medziholie nebyl nikdo z kamarádů, takže buď ještě někde drandili, nebo už scházeli dolů do Štefanové. Vzhledem k tomu, že jsem měla zmeškaný hovor a nemohla jsem se dovolat zpátky, jsem usoudila na druhou možnost. Věnovala jsem tedy poslední pohled Veľkému Rozsutci a začala jsem trpět...

Do Štefanové je to něco přes hodinu a já jsem se rozhodla, že to zvládnu za kratší dobu. Prostě jsem to nechtěla prodlužovat, jenže tohle nemělo konce. Asi po půl hodině jsem měla pocit, že když zastavím, tak na tom místě rovnou zkamením. Nějaká paní si mě dobírala, že chci asi být rychle dole. Se smíchem jsem jí vysvětlovala, proč nemůžu zastavit. Těsně před koncem jsem si říkala, že už asi fakt chcípnu... Když se přede mnou objevila Koliba pod Rozsutcom, měla jsem chuť křičet radostí.

Zabrali jsme místa a s haluškama a kolou jsme v klidu čekali na zbytek výpravy.