Velká kotlina

Téměř po čtyřech letech opět na místě činu, tentokrát ovšem v trochu jiné sestavě. Započíná se cesta útrobami jediného ledovcového karu jesenických hor. Dobrodruhovo srdce jistě zaplesá, když řeknu, že terén Velké kotliny je mimo značené trasy nebezpečný a téměř neschůdný, nicméně hned na úvod přiznám, že jsme se nepouštěli do žádných větších akcí.

Čiže začněme... Já a Dan jsem vyrazili ráno autobusem z Krnova přímo na Ovčárnu. Byl otravně přecpaný, myslím ten autobus. Během cesty nasedali další mraky turistů, každopádně my jsme seděli, takže nebyl důvod k panice.

Na Ovčárně už nás z lavičky vyhlíželi notně ospalými pohledy Adél s Filipem. Pár obejmutí a polibků, sdělení, jak moc rádi se vidíme, poslední nádech před cestou a vyrážíme. A jaké jsme v tomto příběhu sehrávali role? Adél za celou dobu nezavřela pusu a rychlost toku jejích myšlenek se vyrovnala urychlovači částic v CERNu. Dan byl vedle Adél bystrý, tichý a nezávislý pozorovatel. Filip hodnotil veškeré přírodní úkazy čočkou svého mobilu s tím, že si to dá na Instagram a mně jakožto profesionálnímu fotografovi výpravy řekl, že jsem vlastně amatér. Ano, miluji své přátele.

Došli jsme Nad Ovčárnu, kde se oddělovala červená turistická značka, která zájemce provázela Světem horských luk až na Skřítek. Nostalgicky jsme zatlačili slzu při vzpomínce na náš první společný výlet a vydali jsme se Nad Velký kotel. Tady jsme měli možnost výběru. Po žluté jsme se mohli vydat přes Temnou do Malé Morávky, nebo po modré projít Velkou kotlinu. Co vám budu povídat, bylo to prostě drámo, ale rozhodli jsme se zcela nečekaně pro modrou.

Během cesty se nám nabízely krásné přírodní scenérie a chráněné botanické poklady střední Evropy. Proto se také nevyplatí sejít z cesty. Nikdy nevíte, jakého vzácného živočicha nebo rostlinu zašlápnete. 

Nevýhodou naučné stezky je, že není příliš dlouhá, takže jsme poměrně záhy dorazili k Nástupu do Velkého kotle. Připadá vám to teď matoucí, že? Vysvětlím. Velká kotlina se většinou jde z Karlova na Ovčárnu. My jsme zvolili opačnou trasu, protože jsme byli ubytovaní v Malé Morávce a bylo by složitější se tam potom vracet.

Zbytek cesty jsme pokračovali po asfaltce, což bylo dost nezáživné, ale i tak jsme si cestu dokázali zpříjemnit, teda pokud si ze mě Filip zrovna neutahoval, že mám příště naplánovat lehčí trasu. Velká kotlina nás totiž docela zklamala, možná to bylo i tím, že jsme sestupovali do nižších poloh a nevynaložili jsme příliš energie. Nebyl to přechod Malé Fatry, no...

Než jsme došli přes Karlov do Malé Morávky, narazili jsme na pár lidí, dvě mraveniště, hřiba jedůvku a na malou hospůdku ověšenou lebkami různých zvířat, kde jsme se stavili na pivo.

Závěrem si dovolím prezentovat z hlediska marketingu Penzion Pohoda, kde jsme byli ubytovaní. Vřele doporučuji! Pokoje jsou útulné, hezky zařízené, personál a paní majitelka vystupují velmi příjemně a ochotně řeší jakýkoli problém, jídlo je na stole ještě teplé a navíc chutná, včetně báječné ranní kávy, což zvláště já dokážu ocenit. Na Pohodě je to prostě v pohodě a v žádném případě nejste po kotníky ve vodě.