Velká Deštná 1 115 m n.m.

V rámci akce " Po Českých Vrcholech" jsme se vydali dobýt nejvyšší bod Orlických hor a Rampušák nám pořádně foukal do zad. Co vám budu povídat, ten den se do nás opřel starý známý severák a donutil nás nasadit si čepice a zastrčit ruce hluboko do kapes. Když nestačilo ani to, obelstili jsme ledový poryv větru rukavicemi, jsme přece inteligentní, že.

Teď vážně, i přes tuhle malou drobnost jsme si výšlap na Velkou Deštnou pořádně užili. Proto jsme tady přece jeli! Zdolat nejvyšší horu Orlických hor byl nejdůležitější bod celého dění. Kamarád si usmyslel, že postupně dobudeme české vrcholy, takže nebylo zbytí. A jak nám vlastně začal den? Klasickým ranním vstáváním, jak jinak. Vtipné bylo, že mrazivý den se započal už otevřením očí, neboť majitel našeho ubytování nebyl eufemisticky řečeno "zvyklý topit". Zvláště v koupelně to bylo jak na Sibiři, pánové by mohli povídat. Ale co... Nezabilo, posílilo. Takže rychlá snídaně, horký čaj, možná i vařící, a razíme si to přes Studený vrch do Luisina údolí.

Chvilku po dvanácté jsme míjeli závoru u chaty horské hlídky a po modré jsme si to vesele rázovali Pod Velkou Deštnou. A že nám skutečně bylo do smíchu! Zvláště když jsme si začali hrát na vyprahlé horolezce ztracené v drsné divočině, které trápí fata morgána v podobě PET lahve plné vody. Asi dva roky zpátky, možná už tři (psáno v roce 2019) jsem na Velkou Deštnou šla s kamarádkou. Pamatuješ Adél? Vzala jsem si tehdy tenisky se strašně tenkou podrážkou. Cítila jsem každý kámen na cestě a myslela jsem si, že asi umřu. Při tomhle hereckém výkonu, kterým mimochodem apeluji na udělení Českého lva a následně, až prorazíme v cizině, i na Oskara, jsem si svůj dávný zážitek věrohodně připomněla... Akorát trochu jinými partiemi...

Přátelé, kamarádi... Jinak to probíhalo celkem v klidu. Cesta na nejvyšší vrchol Orlických hor neposkytuje příliš mnoho výhledů, vlastně téměř žádné. Okolí se odkrývá na vrcholové stezce, kde máte možnost udělat si pár krásných fotek, ovšem v případě, že je zrovna hezké počasí. Takže jsem se vlastně celou cestu snažila zachytit mezi stromy zdejší ptactvo, které hojně obývá lesy pod vrcholovou plošinou.

Nahoře samozřejmě proběhlo focení s vlajkou i bez ní a potom jsme se snažili za špatného signálu najít kešku Velké Deštné. Bylo to vlastně strašně jednoduché, ale najít tu správnou cestičku k pokladu, dalo zabrat. Foto přikládat nebudu, abych neprozradila moc povedené ztvárnění geoobjektu, jak se vyjadřujeme my, kešeři.

Po úlovku a dostatečném pokochání se, jsme sestupovali přes Malou Deštnou na Šerlich k Masarykově chatě. Strašně jsem se těšila na smažák! Takovou chuť jsem na něj už dlouho neměla, zvláště když to byl jediný oběd, který jsme si během našeho pobytu v horách nemuseli dělat sami.

Cestou jsme skoro nikoho nepotkali, jen menší skupinku lidí, kteří vypadali, že jsou tady omylem. Dokonce i na Šerlichu bylo mrtvo... Kdo by se taky začátkem listopadu vydal  na horská panoramata? Na svazích už byla nachystaná sněžná děla, lyžaři doma voskovali výbavu a my? Ale výhodou je, že se nemusíte přetlačovat o snímek s kvantem dalších lidí a podzim v horách... Paráda! Btw. smažák byl výtečný.