Vatikán

Vatikán je nejmenším státem na světě, navzdory tomu je ale prý nejnavštěvovanější. Kdo by taky nechtěl vidět Baziliku sv. Petra nebo proslulou Sixtinskou kapli? Přátelé, abych to uvedla na pravou míru, tak já jsem Sixtinskou kapli neviděla, nicméně i tak to byl zážitek.

Dorazili jsme brzy ráno na okraj Říma. Ihned poté co jsme se vylodili z autobusu, jsme spěchali na nejbližší metro, kde jsme pořešili lístky a nasedli jsme na ranní spoj směr Vatikán. Mohlo být tak kolem šesté ráno a už začínalo to proslulé jižní vedro, které se vás snaží v srpnu umořit. Navíc jsem byla navlečená do riflí, protože by mě do Vatikánu nepustili, takže když jsme vylezli na rušnou italskou ulici, pochopila jsem, co to znamená mít nával. Statečně jsem to rozdýchávala, nicméně ve chvíli, kdy se přímo přede mnou objevily turnikety hlídané stráží, která byla připravena provést bezpečnostní kontrolu u všech příchozích, přišel nával číslo dva. Tohle úplně nesnáším... Vydechla jsem, sundala si batoh a s trpitelským výrazem jsem si stoupla do fronty. Naštěstí byla kontrola rychlá a před námi se rozprostřelo centrum římsko-katolického světa...

Vynořili jsme se přímo na náměstí sv. Petra, které lemuje Berniniho kolonáda z dórských sloupů. Na její střeše jsou vytesány sochy světců. Kolonáda má symbolizovat otevřenou náruč pro všechny příchozí, nikoli jen věřící. Uprostřed náměstí je egyptský obelisk, v jehož schránce je uložena relikvie svatého Kříže a po stranách obelisku jsou umístěny dvě majestátní fontány. Tyto architektonické skvosty společně vytváří cestu k Basilice sv. Petra, která dominuje celému náměstí. Namířili jsme si to přímo k ní, a to tak rychle, jak nám to dav dovolil. A protože to skutečně moc rychle nebylo, měla jsem čas porozhlédnout se kolem a nenápadně nafotit Švýcarskou gardu.

Gardisté jsou oblečení do modro-žluto-rudých uniforem a traduje se, že tyto uniformy vymyslel Michelangelo Buonarroti. Jenže dobové prameny zase uvádějí, že to není pravda. Čili já to rozlousknu po svém - možná ano, možná ne, ale pokud zmínka o Michelangelovi přidá papežově gardě glanc, nemám proti tomu vůbec nic. 

Co ale Michelangelovi neodpářeme jsou architektonické práce na svatoperské bazilice. Protože byl osloven až v pozdním věku, dožil se "pouze" výstavby dnes světoznámé kopule a chrám později dokončili jiní stavitelé, kteří moc nerespektovali Michelangelovy plány, a proto je dnes kopule tak trochu v zákrytu. Stihla jsem si to ověřit na vlastní oči.

Dav před námi se pomalu sunul ke vstupním dveřím. Stráž občas někoho odmítla pustit, protože nebyl patřičně zahalen. Nejčastěji se jednalo o dámy, které měly příliš odhalené nohy. My jsme prošli úplně v pohodě, takřka bez povšimnutí a bazilika se nám otevřela v celé své kráse.

Po vstupu jsem ihned zaregistrovala Berniniho baldachýn a pak jsem jen s úžasem procházela kolem všech těch skvostů, které na mě tiše vykukovaly z nejrůznějších koutů. Myslím, že člověk, který o nich nemá nic načteno, ani netuší, na co se vlastně dívá. Je tam toho tolik, že vlastně ani nevíte, nač se zaměřit dřív. Hlavně je uvnitř fakt hodně lidí, proto jsme hledali nějaké klidnější kouty s tím, že až se situace trochu uklidní, půjdeme zkouknout i díla zástupuchtivá. Jak bláhová myšlenka to byla... Opravdu škoda mluvit.

Když jsme měli pocit, že už nelze spatřit víc, vydali jsme opět na Svatopetrské náměstí. Začali jsme hledat místo, kde se můžeme převléct do něčeho vzdušnějšího. Nebylo to nic jednoduchého, protože i venku byly mraky lidí. Nakonec se povedlo najít klidnější zákoutí a provést rychlou akci "šortky".

Protože nás tlačil čas a byli jsme tady jen na jeden den, nezdržovali jsme se prohlídkou Vatikánských muzeí a Sixtinské kaple, dokonce jsme nezavítali ani do proslulých Vatikánských zahrad. Pokračovali jsme po Via della Conciliazione, abych ve zrychleném tempu objevovali krásy Říma.