Údolím Bílé Opavy

Po deštivé noci v osamělém hotelu Figura jsme se rozhodli sestoupit z hor říší vodopádů, četných kaskád, peřejí a skalních útvarů. Chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, že po dešti to byl zase jednou dobrý nápad, ale píšu článek, takže jsme zdárně přežili. Nepanikařte!

Nicméně! Vydali jsme se stezkou "Na vlastní nebezpečí", kde byl místy sestup rovná se skluz. Zpočátku cesta ubíhala klidně, řeka šuměla pod námi, datel duněl hlavou do stromu nad námi a ani noha před námi, natož za námi. Divné?

V horní části údolí je neprostupný smrkový prales, níže se před námi otevřel les poničený vichřicí. S klesající výškou rostla také teplota a odvaha obtěžujícího hmyzu, ale nic co bychom nezvládli. Lávky, kameny, řetězy, hluk šumících vodopádů a my ve středu dění. Potkali jsme i pár turistů, jednoho dokonce s psem, který mimochodem dost energicky zdolal strmý žebřík před sebou. Troufám si nezaujatě tvrdit, že to asi zvládl lépe než já...

A jak to bylo dál? V podstatě pohoda. Přeskákali jsme pár kamenů, párkrát jsme si nabrali vodu do bot a celou dobu jsme se nechali vést po žluté až dolů do Karlovy Studánky. Řeka se zklidnila, tiše protékala smrkovým lesem a dala možnost drobným živočichům obývat její zákoutí.

Putování jsme zakončili pro nás posledním, pro turisty v opačném směru prvním vodopádem v Karlově Studánce. Pak už nás čekala cesta autobusem, dlouhé čekání na vlak ve Vrbně a s novým zážitkem tradá domů.