Titov vrv 2 747 m n.m.
Výstup z Popovy Šapky na nejvyšší vrchol v pohoří Šar Planina a zároveň druhý nejvyšší vrchol Severní Makedonie. Ano, přesně tohle byl hlavní cíl celého putování v Makedonii. Bohužel se to ale neobešlo bez komplikací. V sousedním Řecku se pořád nedařilo dostat plně pod kontrolu lesní požáry, a proto byly z preventivních důvodů uzavřené i makedonské národní parky. Po několika dnech vyjednávání se nám s přičiněním majitele hotelu Arena v Popově Šapce podařilo získat výjimku pro vstup, takže už nám zdánlivě nic nebránilo zdolat vysněný vrchol. Jenže...
Jenže to bychom nebyli my! Rozhodli jsme se, že zvolíme lehčí variantu výstupu a zkrátíme si cestu lanovkou o nějakých 800 výškových metrů. Což bylo při celkovém převýšení 1 450 m n.m. docela příhodné. Jenže člověk míní a Balkán mění, a tak jsme se ráno dozvěděli, že pro nás spustí docela jinou lanovku, než jsme předpokládali, tudíž se vyvezeme jen o 200 metrů výše. Bohužel to nebylo všechno. Kluci makedonští začali lanovku zprovozňovat během našeho příchodu a už od začátku bylo jasné, že tady něco nehraje. Jeden se vydal na čtyřkolce k horní stanici, po půl hodině se vrátil, naložil druhého a společně se zase vyvezli nahoru. Po celou dobu nás zbytek obsluhy ujišťoval, že za deset minut bude hotovo. Jenže po hodině a čtvrt už se nám těch deset minut zajídalo a tak jsme se vydali nahoru pěšky. Co k tomu dodat? Prostě Balkán...
Protože nás tlačil čas, museli jsme zvolit alternativní úsek výstupu, a to nepříliš strmým stoupáním pod vrcholy Antena a Siv vrh. Začala se zvedat mlha a odkrývat okolní krajina. Zároveň stoupla také teplota, což mě po značném odolávání donutilo nahodit šortky.
Pod vrcholem Karabunar jsme si u potůčku dali menší pauzu, najedli jsme se a ti odvážnější si načepovali horskou vodu. My, profesionálně deformovaní, co vidíme mikroby všude a víme, co jiní vědět nemusí, jsme to neudělali.
Pak začalo strmější a velmi táhlé stoupání pod vrcholem Bakardan. Abych se úplně nezapotila a ušetřila síly na Titov vrv, pověsila jsem se za Honzu, který měl naprosto dokonalé tempo. Krok střídal krok, občas mu ujela hůlka a tak tak, že mě netrefila, ale udržovala jsem dostatečný odstup. Honza mě takhle vytáhl nahoru bez sebemenšího zadýchání a plně při síle, aniž by o tom tušil... Když mi potom říkal, že jsem v dobré fyzické kondici, přiznala jsem mu, že je to taky jeho zásluha.
Nahoře na Bakardanu jsme viděli druhou půlku naší skupinky, která se rozhodla jít velmi těžkou trasu přes všechny čtyři vrcholy. Strmě nahoru, strmě dolů. Vzájemně jsme na sebe volali a mávali si. Když jsem je pak viděla sestupovat z Bakardanu do sedla pod Titov vrv, bylo mi jich fakt líto. Takový nápor na kolena není nic příjemného.
Obešli jsme Bakardan a velmi snadno jsme se dostali do sedla pod Titov vrv, kde se nám odkryl pohled na vrchol a dechberoucí výhledy do okolí. Vzájemně jsme se počkali, udělali si fotky a pak jsme vyrazili na vrchol. Někteří se rozhodli, že jim cesta pod Titov vrv stačí a začali svačit, opalovat se, nebo dokonce usnuli. Já jsem si vyšla nalehko jen se zrcadlovkou a hroznovým cukrem v kapse. Musím přiznat, že cesta nahoru mi připadala nekonečná. Když jsem došla ke kamenným valům, myslela jsem, že mám to nejhorší za sebou, ale opak byl pravdou. Musela jsem si vytýčit trasu od červené značky po značku, abych se tam vydýchala. A pak znovu a zase znovu, až se přede mnou konečně objevila kamenná věž na samotném vrcholu. K mému údivu jsem došla nahoru úplně první. Na jednu stranu je to skvělý pocit, na druhou stranu ho nemáte s kým sdílet, když jste na vrcholu sami... Takže jsem pak už jen čekala, až dojdou ostatní a dáme si pivo a pálenku a společně to oslavíme.
Před námi se na vrchol drápali dva kluci z Plzně, kteří vůbec netušili, že je národní park uzavřený a tak si tam vesele popíjeli a divili se našemu údivu z jejich bezstarostného pohybu v horách. Pak nám udělali společné vrcholové foto a zase se vydali hlouběji do hor. Svět je prostě někdy zvláštní...
