Tarnica 1 346 m n.m.

Túra přes hřeben Bukowské poloniny s vrcholy Halicz a Rozsypaniec až na nejvyšší horu pohoří Bieszczady. Jak už název napovídá, je to Tarnica. I přesto, že je o pár metrů nižší než naše Lysá hora v Beskydech, pokořit ji byl docela hardcore. Celý výstup komplikoval hodně silný vítr, který ve vyšších polohách nabíral na intenzitě. Musím říct, že jsem v životě takovou vichřici nezažila. Těsně pod vrcholem jsem se musela přidržovat zábradlí, aby mě to neodfouklo někam do strmých hlubin, nebo možná dokonce až na Ukrajinu.

Ráno jsme se po snídani a již tradičním panáku slivovice na zahřátí přesunuli z Ustrzyki Górne do městečka Wołosate, kde je výchozí bod pro nástup na trasu. V místním kiosku jsme si zakoupili vstupenku do Národního parku, někteří i pár tretek na památku. Já jsem si tentokrát nechala zajít chuť a poctivě jsem studovala stezky na infotabuli. Pokud se vydáme po modré, bude to cesta přímá, kratší, ale taky strmější. Červená se zase vine kolem státní hranice s Ukrajinou a vyvede nás až na hřeben Bukowské poloniny, po kterém dojdeme do sedla Tarnice. Takže plán byl jasný, samozřejmě jsme se rozhodli pro druhou možnost - byla to sice delší a dost možná taky horší cesta, ale žijeme jen jednou.

Dalším plusem při rozhodování bylo, že trasa po červené představuje část Evropské dálkové trasy E8 v Polsku. E8 začíná v Irsku a končí v Bulharsku na hranicích s Tureckem, měří 4 700 km a zdolat ji v celé její délce rozhodně NENÍ můj cíl, ale můžu říct, že jsem se po ní tak trochu prošla. Je sice pravda, že většina lidí v mém okolí nemá absolutní tušení, že nějaká dálková trasa E8 existuje, tudiž si tuhle informaci můžu tak akorát zapsat do notýsku, ale i tak mi to radost z vybrané cesty nezkazilo.

S těmito myšlenkami jsem se nechala vést naší skupinou velmi nenápadným stoupáním až do Bukowského průsmyku, odkud se stezka stáčí vlevo na Rozsypaniec. My jsme ale pokračovali kousek rovně až k samotným hranicím s Ukrajinou. Když jsem se dívala na ty Ukrajinské masivy, napadlo mě, že působí tak tiše a klidně a nic přitom nenasvědčuje tomu, že se tam někde za nimi válčí. Sledovala jsem Evku, jak se statečně vydala až za hranice, aby si mohla udělat dokonalou fotku, když v tom jsem zahlédla něco v křoví. Zaostřila jsem a s hrůzou jsem zjistila, že koukám na ukrajinského vojáka, trhajícího borůvky. Nenápadně, ale naléhavě jsem špitala na Evku, ať odtamtud zmizí, protože TAM NĚKDO JE! A oni tam byli dokonce dva! Evka na mě chvíli nechápavě hleděla, pak se konečně podívala směrem, kam jsem zběsile ukazovala prstem a opatrně se rozběhla ke mně. Voják vzhlédl od borůvek zrovna ve chvíli, kdy Evka skočila na polskou stranu. Naštěstí se na mě jen hrozivě zamračil... A naštěstí moje maminka tenhle web nečte...

S vykulenými výrazy jsme se vrátily do průsmyku a v turisticém přístřešku jsme se s ostatními posilnily na další cestu. Čekalo nás docela prudké stoupání na Rozsypaniec (1 280 m n.m) a vrchol Halicz (1 333 m n.m.), který společně s Tarnicou celému pohoří dominuje. S každým krokem nahoru sílil ledový vítr, který mě po čase donutil vytáhnou rukavice a zakuklit se v bundě. Když jsme konečně na Halicz vylezly, udělaly jsme pár fotek a zase jsme rychle klesaly dolů, kde tolik nefoukalo.

Při sestupu jsme přešly přes Wierszek Jeleni (1 271 m n.m.), obešly jsme vrchol Kopa Bukowska (1 319 m n.m.) a odpočaly si v Goprowském průsmyku (1 160 m n.m.). Odtud už začal výstup na Tarnicu. Nejprve bylo potřeba zase nastoupat výškové metry do sedla oddělující Tarnicu a Tarniczku. Část cesty vedla po uměle vytvořených schodech, což není špatné pro výstup, ale při sestupu je to pro moje koleno naprosto devastující situace. Přesto jsem byla rozhodnutá zdolat Tarnicu, i kdyby tam bylo takových schodů milion! No... Milion jich nebylo, ale byly tam... A vedly až úplně nahoru...

V sedle dul takový vichr, že nebylo slyšet vlastního slova. Domlouvaly jsme se s holkama jen posunky. Janča s Drahou zůstaly dole, že mají dost, a my s Evkou jsme na sebe kývly a lezly jsme s davem vstříc kovovému kříži na vrcholu. Prvním krokem vzhůru začal neúprosný boj s větrem. Protože jsem ženská, neřeknu vám, jakou rychlost dosahoval v nárazech, ale můžu celou situaci kulantně zaobalit do věty - výstup byl vlivem velmi silného větru vyčerpávající... A to značně...

Ani nevím jak, najednou jsem si protřela uslzené oči a stála jsem nahoře. Evka funěla někde za mnou a na další promrkání už stála vedle mě. Společně jsme se hnaly ke kříži, který představuje vzpomínku na papeže Jan Pavla II. Narazily jsme tam na nějakou hodnou paní, která byla ochotná nás vyfotit. Bohužel se jí každá fotka nezdála dost precizní, proto nás fotila asi dvacet krát. Když skončila, musela jsem si promasírovat lícní svaly, aby mi povolil můj křečovitý úsměv.

Zpátky do sedla jsme se vydaly záhy. Vzájemně jsme si to odůvodňovaly tím, že dole čekají holky, ale obě jsme věděly, že je to kvůli větru a zimě. V sedle jsem zjistila, že mi dokonce zamrzla voda v petce, což mě rozčílilo... Holky mezitím zkoumaly kudy dolů. Opět stejné dilema jako na začátku - po modré do Wołosate nebo dál po červené až do Ustrzyki Górne? Co myslíte? No jistěže. Nahoru na Tarniczku a pak dolů po...schodech??? Bohové při mě tentokrát opravdu nestáli... Koleno dostalo parádně zabrat. Ke konci už mě držela při životě tzv. "Jesenická tryskomyš", naprosto úžasná stařenka, jejíž historky mě dováděly k nekontrolovatelným výbuchům smíchu.

Po návratu do Ustrzyki Górne mě napadlo, jak asi zvládnu další naplánované trasy, ale po pár panácích slivovice na pokoji mi to začalo být docela jedno. Tedy až do druhého dne, kdy to všechno ze mě jaksi vyprchalo a zjistila jsem, že zvládnout i hloupý výstup na chodník je existenční problém. Tady jsem se rozhodla, že začnu užívat nějaké kloubní preparáty a budu konečně chodit s hůlkama. Stejně mi to už jeden zkušený horal předpovídal: "To tvoje koleno tě k tomu, Markétko, jednou donutí."

 No... Uvidíme na další dobrodružné výpravě.