Starověké Pompeje

Téměř 2 000 let bylo město i se svými obyvateli pohřbeno pod nánosy sopečného prachu. Vrátili jsme se do 24. srpna 79 n.l., kdy se den v Pompejích změnil v noc. 

Začala jsem poněkud poeticky, viďte. Ale tato návštěva by se skutečně dala označit za poetickou, možná přímo za epickou v mém životě. Každý rok tady přicházejí miliony turistů, aby si prohlédli zbytky města, zničeného sopkou Vesuv. Ani my jsme nebyli výjimkou a mlčky jsme si vystáli frontu na vstupenky. Byť před námi stálo hodně lidí, šlo to relativně rychle a snadno a za chvíli jsme se ocitli uvnitř odkrytých a stále odkrývaných trosek perly tehdejší Římské říše.

Atmosféra Pompejí na mě dýchala ze všech stran. Údajně zde zemřelo až 16 000 mužů, žen a dětí. Zkamenělé ostatky dnes znázorňují poslední vteřiny jejich života. Je docela zvláštní pocit být svědkem takové tragédie s letitým zpožděním...

Ve městě jsme se orientovali podle mapky, v které byly římskými čísly vyznačeny jednotlivé sektory. Rozhodli jsme se, resp. já jsem podala návrh, že bychom mohli jít jinou než hlavní trasou, protože tam byly šílené davy lidí. Vedlo to k tomu, že jsme se sice zbavili ostatních, ale zase na bočních cestách nefungovaly pítka, což bylo v tom vedru fakt něco. A taky jsem byla vyhlášena oficiálním průvodcem, protože moje návrhy přinášely evidentně kýžené ovoce... Viz v Římě, v rámci ušetření jsem nás zavedla do restaurace, kde bylo snad nejdražší pivo v celém městě... a navíc to byla jen třetinka...

Pompeje jsou vlastně takovým obrovským archeologickým naležištěm, v kterém se stále objevuje a odkrývá něco nového. Navíc restauratéři mají v plánu město obnovit do téměř původní podoby, takže za pár let to tam už bude asi vypadat úplně jinak. Nejzajímavější mi připadaly ulice a chodníky, taky kamenné bloky, které umožňovaly lidem přechod z jedné strany na druhou.

Ohromil nás plně zachovalý amfiteátr, kde se konaly zápasy gladiátorů. Taky se nám podařilo zcela náhodně dostat do Velkého divadla, které bylo vestavěné do skály kvůli dobré akustice. Prošli jsme se vilou Loreia Tiburtina, zhora jsme viděli Velkou palestru obklopenou kolonádou a obdivovali jsme se množství fresek, které zdobí stěny domů v celém městě. Pátrala jsem samozřejmě po těch pověstně erotických... V celém městě je nabídnuto ke zpestření množství expozic, ať už se jedná o kameny nebo cokoli jiného.

Pompeje jako takové se mi prozatím líbily z celé Itálie nejvíce. Nadchla mě ta atmosféra a nenásilnost její prezentace. Prostě dostanete mapku a jdete. Záleží jen na vás, odkud příjdete a kde se zase vynoříte. Mnohdy to teda ani sami nevíte... Máte možnost si kdykoli zajít na jídlo nebo si jen tak posedět v prachu ulice ve stínu. Nikdo vás do ničeho nenutí, nikdo vás nikde neprovází, pokud to sami nechcete, nikdo vás neláká mrknout do jeho stánku na magnetky, které jsou vedle o trochu vyvedenější. Strávili jsme tam bezmála půlku dne a myslím, že jsme rozhodně nestihli pobrat všechno.

Pompeje jsou majestátní svou minulostí, přítomností a nejspíš také budoucností, protože budou vždy ohromovat další a další generace, které projdou jejími branami. Dominantou celého města ale zůstává stále aktivní sopka Vesuv, jako nástroj tehdejší zkázy a možná i...