Sólo výstup na Monte Saraceno

6.7.2024

Mezitím co všichni ostatní obeplouvali lodí Lipari a Salinu, jsem si já vyběhla na Monte Saraceno. Sluníčko už začalo pražit, a tak jsem tuhle túru šla fakt jen já a ještěrky.

Říkala jsem, že když jsme byli na Vulcanu, učaroval mi protější "kopec" a hned jsem začala zjišťovat, jestli se tam dá vylézt. Jarka mě ujistila, že ano a navrhla mi trasu autobusem na Vulcano Piano, odkud už si v pohodě dojdu nahoru podle map. V den výstupu jsem se rozhodla, že celou trasu zdolám po svých. Nechala jsem se zavézt Giacomem do přístavu a odtud jsem vyrazila se sluníčkem v zádech po asfaltce ke karabíníkům, kde začínal můj výstup.

Tahle otravná cesta mi zabrala asi půl hodiny na přímém slunci, takže kšiltovka a sluneční brýle byli opět mí nejlepší kamarádi. Taky jsem byla docela umávaná, protože kolem projíždělo poměrně dost aut a všichni troubili a mávali, takže jsem nahodila úsměv a pozdravy jsem jim slušně oplácela. Chvíli jsem šla vpravo, chvíli vlevo, to podle toho, kde se zrovna zdržoval stín.

Můžu říct, že jsem byla docela ráda, když to bylo za mnou. To jsem ale ještě netušila, jaké peklo mě čeká. Sluníčko už bylo vysoko na obloze a moje trasa vedla prašnou cestou lemovanou nízkými křovinami, takže po stínu ani památky. Ideální místo na zdechnutí. Myslím, že jsem víc odpočívala, než šla. Dopracovala jsem to dokonce tak daleko, že jsem si stanovila počet padesáti kroků, potažmo metrů, a pak byl na chvíli oddech. Když se naskytlo byť jen drobné stinné místo, připadala jsem si jako v ráji.

Cestou jsem hledala nějaký pěkný kamínek, protože jsem slíbila synovečkovi, že mu jeden pěkný dovezu, ale narážela jsem jen na obrovské šišky.

A takhle jsem si, přátelé, došla až na nějakou křižovatku, kde se prašná cesta změnila v jakousi zevnitř popraskanou asfaltku. Vypadalo to, jako by se z nitra ostrova snažila vydrat obrovská příšera. Pokud tady jezdí nějací bláznoví Sicilané autem, chtěla bych vidět, co z něj zbylo... Každopádně cesta končila u nějakého stavení, které rozhodně nevypadalo neobyvatelně. Připadalo mi to jako vilka uprostřed ničeho.

Tady začínal ten nejhorší úsek. Asfaltka končila, přede mnou vyschlá pustina, kde jsem spíš jen tušila správnou cestu. Jedna vedla kamsi nahoru vlevo, druhá prostředkem a třetí někam dolů podél útesu. A já jsem opravdu nevěděla kudy se vydat. Ať už jsem stála kdekoli, mapy mi ukazovaly, že stojím blbě. Vylezla jsem nahoru, že se porozhlédnu, ale nic kloudného jsem z toho nevytěžila. Mapy ukazovaly, že stojím napravo od trasy. Tak že by ta cesta úplně vlevo? Takže zase složitě vydrápaným úsekem dolů. Levá cesta mě zavedla do úplné prdele, odkud se pomalu ani nedalo vrátit a pravá cesta kolem útesu volala: "Pojď si skočit do moře." Chvíli jsem fakt uvažovala, že se na to vykašlu a vrátím se, ale pak jsem si vzpomněla na ty svoje těžce upocené metry a zamračeně jsem se začala zase drápat nahoru prostřední cestou. Však někde na tu správnou trasu narazím, ne?

A tak jsem šla a šla a funěla a přede mnou začaly utíkat ještěrky. Alespoň nějaká společnost na mé strastiplné cestě za ostrovním vrcholem. Brzy jsem se dostala někam, kde to fakt vypadalo nadějně, mapy se taky zklidnily a já jsem dál umírala, jak kdybych zdolávala Everest. To bylo fakt pět kroků a nádech. Spočítat ještěrky, jestli jsme všechny a jde se na dalších pět kroků. Běželo mi hlavou, že se všichni koupou někde u Saliny a já tady chcípu na svahu Monte Saraceno v příšerném a dusivém vedru, toužebně očekávajíc alespoň drobný závan větru, který mě pár dní zpátky málem srazil z protějšího Vulcana. Přátelé, přísahám, za celou dobu se tady nehnul ani lísteček. Jediné, co se tady pohybovalo svižně, byly ty zpropadené ještěrky. Každým krůčkem byl ale vrchol blíž a blíž a teď se to prostě vzdát nesmělo. Zavelila jsem holkám, že jdeme a společně jsme vyrazily zdolat poslední úsek naší trasy.

Vrchol se přede mnou tyčil jak fata morgana někde v poušti a připadal mi pořád jaksi dál. Proto jsem se začala dívat raději do země a zjistila jsem, že se na to vyprdly už i ty ještěrky. 

Celou dobu jsem se fakt těšila, až vylezu nahoru, odevzdaně si sednu na ten kámen a dám si jabko. A pak když jsem tam najednou stála, tak to bylo úplně boží! Necítila jsem žádnou únavu, vyčerpání, žízeň ani hlad. Prostě jsem viděla jen tu nádheru, která byla všude kolem mě.

Až opadla moje euforie, tak jsem si samozřejmě to jabko dala a pomalu jsem začala přemýšlet kudy dál. Původně jsem měla v plánu sejít do Vulcano Piano, počkat na autobus a nechat se vyvézt na Gelso, jenže bych tam asi musela dlouho čekat na zpáteční spoj. Takže jsem se rozhodla, že půjdu pomalu dolů a kdyžtak si na Pianu stopnu autobus do přístavu. Dneska mě trochu mrzí, že jsme se nehecla a nedošla až na Capo Grillo, odkud jsou prý nezapomenutelné výhledy. Ale co... Alespoň jsem si něco schovala na příště.

Věnovala jsem poslední pohled vrcholu Monte Saracena a vydala jsem se dolů. Na útesech jsem narazila na stádo divokých koz, fotila jsem úžasné výhledy, prošla jsem Vulcano Piano a na první autobus do přístavu jsem narazila až u karabiníků, takže nemělo smysl na něj mávat.

Asi ve dvě hodiny odpoledne jsem došla na ubytování a snad na ex jsem vypila studené pivo a to už teda opravdu dělávám málokdy. Můj dnešní sólu výstup, pokud tedy nepočítáme ještěrky, byl zároveň ukončením pobytu na Liparských ostrovech, protože druhý den už nás čekala jen cesta domů.