Pršivec 1 761 m n.m.
Výstup na Pršivec od Bohinjského jezera přes Kosijev dom s plnou bagáží na zádech. Uff... Nebudu lhát, dalo mi to fakt zabrat. Hlavně prvních 500 metrů převýšení. Nebýt Evky, která byla v tu chvíli naprosto skvělá a hnala mě dopředu doslova o každý centimetr, bych tam stoupala ještě teď... Už vím, co to znamená, když na tebe v horách sedne sračka a ty máš sto chutí se vším praštit a vzdát to. V takových chvílích jsou tady kamarádi, kteří by tě měli podržet a já jsem hrdá na to, že takové mám.
Začalo to docela nenápadně. Od Korita Mostnice jsme chvíli pokračovali asfaltkou a pak jsme zabočili na klasickou polňačku, která nás velmi brzy zavedla do lesa na klikaté a strmé serpentiny. Ano, moje trápení právě dostalo zelenou. Když se mě Evka ptala, jestli jsem v pohodě, řekla jsem rezignovaně, že ani ne. Zrcadlovka mě tížila, musela jsem zhluboka dýchat a častěji odpočívat. Prvních pár metrů mi bylo sakra zle. Takový pocit jsem ještě nikdy nezažila a to už mám něco za sebou. Ale jak říkám, když máš kamarády, kteří nedovolí, abys tomu podlehl, zvládneš to!
Takže jsme krůček po krůčku stoupali výš. Občas se před námi v zatáčce mihl Ondra a zkušeně zkontroloval, jestli ho následujeme. Pod jeho vedením jsme vystoupali na planinu, odkud se nám odkryl nádherný výhled na Bohinj a okolí. Téměř uprostřed bylo něco jako umělý trávník. Připomínal mi
skokanský můstek v létě. Pak nám Lucka řekla, že odtud skáčou
paraglidisté, takže jsem nebyla až tak mimo.
Chvíli jsme si odpočinuli a vydali se posledních pár metrů na Kosijev dom, kde jsme se mohli najíst, napít a trochu rozkoukat. Padlo první pivo na trase, první sváča a první seznámení se s ostatními. Pro mě osobně to byl zlomový bod, protože jsem tady nabrala druhý dech. Z Kosijeva domu jsme vyrazili v čele, před námi si to rázoval jen Dominik. Myslím, že jsme šli docela rychle, ale protože má Lucka v nohách torpéda, brzy nás se svou skupinkou doběhla. Rádi jsme jim přenechali vedení, alespoň jsme měli čas na focení a rozhledy.
Začalo dobývání vrchu Pršivec. Terén byl kamenitý, v nižších partiích nám cestu znepříjemňovaly polomy, které jsme museli obcházet. Dokonce se nám stalo, že jsme na chvíli sešli z cesty. Byla jsem ráda, že od Kosijeva domu nese zrcadlovku Ondra. Byl napřed, takže si čekání na nás mohl zpříjemnit focením a mně to hlavně odlehčilo bágl, že ano. Ve vrcholové části jsme si museli už dost pomáhat rukama a ta krosna se pronesla tak jako tak. Zvláštní bylo, že čím déle jsem ji měla na zádech, tím lehčí mi připadla.
Každou chvíli jsme očekávali, že už musíme být na vrcholu. Když Ondra hlásil ještě sto metrů, připadalo mi, že už ani nemáme kam stoupat. Po čase hlásil sedmdesát... dvacet... a pak jsme tam najednou stáli... Evka nás zapsala do vrcholového deníku, udělali jsme pár fotek, posilnili se a začali jsme sestupovat přes Bregarjevo zavetišče směr Koča na Planini pri Jezeru. Cestou nás ještě stihl déšť, Ondra utrpěl dva pády, ale hlásil mi, že statečně ochránil zrcadlovku.
Na závěr dne jsme se všichni tři vykoupali v jezeru. Bylo to vlastně super. Klíčem toho všeho bylo nevzdávat se a jít pořád dál...