Caraiman Peak

Krleš na lanovku v Bușteni, rychlá jízda vanou po Drumul Babelor a honička s míchačkou. To vše pro pohled z Caraimanu. Děcka... mé zážitky jsou opravdu bohaté... Až si to jednou budu číst a senilita udeří v plné síle, budu to pokládat za pohádku. Nuže! Pojďme na to!

Klasicky jsme vstali brzo ráno, sbalení jsme dorazili na snídani, naládovali se dobrotama a kolem osmé už jsme uháněli do Bușteni na lanovku. Myslím, že nikdo z nás neočekával vylidněné nástupiště, ale s tou tříhodinovou frontou počítal snad jen Rychlonožka. Lukáš zareagoval okamžitě a domluvil nám vany, které nás vyvezou za 40 minut na parkoviště pod Cabana Piatra Arsă, odkud si pohodlně dojdeme na Babele. Eh.. že by něco neplánovaného?

Nalodili jsme se v sedmi k úsměvavému chlápkovi a vyrazili jsme s ním na nezapomenutelnou jízdu. Chvíli nám připadalo, že nás veze zpátky na hotel a vtipkovali jsme o tom, jestli nás vůbec správně pochopil. Během cesty si zvládl vyřídit pár telefonů a přitom řezat zatáčky jak pilot Formule 1. Musím uznat, že v určitých chvílích jsem ocenila vynikající brzdy, ale jinak mi tenhle způsob jízdy nevadí a docela jsem si to užívala. Sranda přišla, když se před námi objevila míchačka na beton, která se sotva vlezla na cestu, a courala se v tempu našemu řidiči naprosto nevyhovujícím. Hrozně nás rozesmálo, když začal na míchačku troubit... A on se nejspíš hrozně urazil... Po pár minutách se cesta rozdvojila, míchačka pokračovala rovně, náš řidič sešlápl plyn a s výkřikem: "Iubitule!!!" jsme tryskem vyrazili do zatáčky.

Po Drumul Babelor jsme dojeli až k parkovišti u Cabana Piatra Arsă, kde každý řidiči ochotně zaplatil 40 lei. Chvíli se jakoby divil, že mu dáváme tolik a měl tendenci nám peníze vracet, potom si to rozmyslel, nastoupil do auta a horlivě tam sumičku přepočítával. My jsme se mezitím vydali 5,5 km příjemnou cestou na Babele. V dálce jsme viděli 36 metrů vysoký Kříž hrdinů pod vrcholem Craiman, který je vztyčený ku památce obětem první světové války a je významnou dominantou Bușteni. Optický klam fungoval neochvějně, ale uteklo to docela rychle a snadno. Do hodiny jsme byli pod stanicí lanovky, následoval odpočinek, instrukce, kde si koupit lístek dolů a doba, kdy máme být nejpozději na nástupišti, abychom se vyhli frontám. Dožvýkali jsme poslední sousta a svorně jsme pokračovali na vrchol.

Docela jsme se zapotili, ale nebylo to nic hrozného. V jednu chvíli jsem musela kamarády dohánět, nikolivěk proto, že bych je nestíhala, ale protože jsem čekala, až cvrček vyleze z trávy a budu ho moci vyfotit.

Vrcholovka byla celkem snadná, to nejhorší jsme měli za sebou a nejkrásnější pod sebou. Caraiman nabízí nejen naprosto famózní a okulibé výhledy na pohoří Bucegi, ale také vyhlídku do údolí Prahova. Na vrchol jsem nastoupali asi 200 výškových metrů. Kdo chtěl, tak si zase téměř celou výšku naklesal ke Kříži.