Přechod Caryńské poloniny

První kroky v národním parku Bieszczady. Vydali jsme se po hřebeni poloniny Caryńska až do vesnice Ustrzyki Górne, kde jsme spali tři noci. Že to byl zase nápad po probdělé noci v autobuse, je jasná věc. Nicméně, i tak to stálo za veškerou námahu...

Všechno to začalo o půlnoci v Olomouci na nádraží, kde na nás už čekaly Janča s Drahou. Opětovné setkání po roce jsme oslavily pořádným objetím a ujištěním, že každá z nás má v krosně přibalenou flašku slivovice. Připadá mi, že jí každý rok vezeme víc a víc... A první, druhý i třetí panák padly samozřejmě už v autobuse. Od spánku nás odrazoval náš již značně ovíněný průvodce, pro kterého byla noc ještě mladá a chtěl si povídat snad o všech tématech světa, takže jsme zalehly asi až kolem druhé. Ráno pro něj bylo poměrně krušnější, ale myslím, že se s tím popral statečně. Já se netajím tím, že jsem poměrně velký spáč, proto přiznávám, že jsem celý přechod zvládla v jaksi "bdělém stavu". Ale! Stíhala jsem vše!

Ve vesničce Brzegi Górne jsme museli zaplatit vstupné do Národního parku. Myslím, že to bylo 6 zlótých. Pokud zrovna není nikdo ve stánku, dá se platit i online. Raději si vstupné vždycky nějak zajistěte, protože strážci parku se tam pohybují a chtějí lístky vidět.

Cesta byla hned z kraje docela strmá. Procházeli jsme bukovým lesem a až jsme se dostali nad jeho hranice, začalo nás svými paprsky sužovat sluníčko. S každým dalším výškovým metrem se ovšem zvedal dost nepříjemný a ledový vítr. Myslím, že nám všem byla zima... Základem bylo zůstat pořád v pohybu, nezastavovat se, prostě jít. Brzy jsme vystoupali na jeden ze čtyř vrcholů Caryńské poloniny, Kruhly Wierch (1 297 m n.m.), kde všichni vytáhli svačiny a začalo se jíst. A protože jsme to s Evkou vyběhly mezi prvníma, musely jsme se svačinou čekat na Drahu s Jančou... zima... následovalo focení... zima... a potom už jen... zima... zimaaa... zimaaaaaaaaaaaaaaaaaaa...

Bohové při nás stáli jako vždy svým způsobem, takže jsme vyrazili asi po dobré hodince po posledních příchozích. V tu chvíli se z první skupinky pomalu stávali účastníci Polského survivoru. Někteří už pobíhali a netrpělivě čekali, kdy se rozejdeme, jiní zarytě mlčeli a se zaťatými čelistmi statečně odolávali poryvům větru. A já? Byla jsem ráda, že mám teplou mikinu a v batohu ještě bundu...

Po těchto mučivých momentech jsme konečně vyrazili na sedmikilometrovou pouť Caryńskou poloninou. Otevřené prostranství nabízí panoramatické pohledy na celé pohoří Bieszczad, včetně Tarnice, Wielke a Male Rawky a pohoří Ukrajiny. V zimě jsou prý vlivem inverze někdy vidět i přes sto kilometrů vzdálené Tatry.

Cesta ubíhala rychle, možná až moc. Myslím, že nás hnal hlavně ten vítr. Terén se nijak nehoršil, ani nezlepšoval. Prostě se jde po hlavní magistrále, tedy Hlavní beskydské trase, abych byla přesná, nikde se neodbočuje, není šance zabloudit. Maximálně můžete zakopnout, když se budete kochat výhledy.

Nepozorovaně jsme naklesali to, co jsme na začátku trasy nastoupali a po asfaltce jsme došli až do vesničky Ustrzyki Górne, kde jsme strávili tři nezapomenutelné noci... Brzy se totiž rozneslo, že jsme Moravačky a máme slivovici, takže si u nás účastníci zájezdu podávali kliku. Co z toho plyne? Že jsem všechny další výšlapy absolvovala opět v jaksi "bdělém stavu"...