Praia dos Mosteiros

Vstup je zdarma, ale také na vlastní nebezpečí. Samozřejmě byste se neměli jít koupat za přílivu a při velkých vlnách. I když nepochybuju o tom, že adrenalinoví nadšenci to stejně udělají. O tom, že je to oblíbené místo, kde turisté i Azořané tráví čas, svědčila přítomnost kamenných grilů. Něco takového jsem viděla poprvé a moc se mi to líbilo. Vlastně jsme na ně pak naráželi skoro všude...

Původní plán byl, že to tady jen omrkneme a vyrazíme dál k městečku Mosteiros, kde je proslulá pláž s vulkanickým pískem. Polovina skupinky ale chtěla zůstat a pokochat se tímto místem se vším všudy, takže i s koupačkou. Proto jsme se domluvili, že za námi dojdou stezkou kolem pobřeží a my se vydáme dál. Dnes trošku lituju, že jsem tam taky nezůstala, protože ta cesta kolem pobřeží musela stát za to. Místo toho jsem se nechala svézt autobusem na parkoviště kousek od pláže.

No jo, ale jak se k ní dostat? Parkoviště bylo přecejen položené trochu výš. Prostě jsme to bez přemýšlení vzali střemhlav dolů. Pravda, cesta byla poněkud krkolomná. Navíc vedla kolem kanálu, který odvádí dešťovou vodu do moře. Doufám, že dešťovou... Na to jsem ale v tu chvíli nemyslela. Chtěla jsem vědět, jaké to bude projít se po sopečném písku. Když jsme se ale octli konečně dole, praštil mě do nosu zápach vyplavených chaluh. No, zápach... Byl to pořádný smrad! Říkala jsem si, že než se Eva vykoupe, tak tam asi chcípnu. Ale protože jsem holka šikovná, našla jsem si místo, kde to bylo o poznání lepší. Nemusela jsem se bát zhluboka nadechnout a mohla jsem se naplno věnovat drandění v černém písku. Byl zvláštní, velmi jemný a strašně sypký. Párkrát mi na okraji příkopu, který vytvořila voda, podjely nohy a pěkně jsem se skácela na zadek. Takže jsem si krátila čas i vytřepáváním zrníček z kalhot.