Pouť na Sv. Hostýn

12.8.2024

Sv. Hostýn je hlavním lákadlem Hostýnských vrchů. Na jeho vrcholu se nachází významné mariánské poutní místo s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, Jurkovičova křížová cesta a krásná rozhledna. Je toho k vidění samozřejmě mnohem více, ale pěkně od začátku.

Výlet na Hostýn jsem měla v hledáčku už dlouho, jenže pořád mi to jaksi nevycházelo. Teď jsem měla dva dny volno v práci, doma žádné povinnosti, tak proč si něco nenaplánovat? Původně jsem chtěla jet na Pálavu a zdolat hřebenovku z Pavlova do Mikulova, ale když mi ráno o půl páté zazvonil budík, při típnutí jsem se rozhodla, že vezmu auto a pojedu do Bystřice pod Hostýnem.

Asi v děvět jsem zběžně zkoukla trasu, jestli na mě někde nečíhá objížďka nebo kolona, naplnila jsem vodní vak, sbalila si svačinu, zrcadlovku a hurá na to! V Přerově jsem se ještě zastavila v Tetě na nákup a pak už jsem mířila na záchytné parkoviště pod Hostýnem. Původně jsem si myslela, že parkování je tam zdarma, ale hned u vjezdu je parkovací automat. Je fakt, že jsem u toho automatu chvíli maturovala, protože takový princip jsem ještě neviděla. Nicméně povedlo se, lístek jsem hodila za sklo, nazula jsem pohory a vydala se na pouť.

Přešla jsem přes cestu a napojila se na červeno-modrou turistickou značku. Hned na začátku jsem si říkala, že tahle túra fakt nebyl dobrý nápad... Bylo skoro pravé poledne, teplota kolem 38 °C ve stínu, který samozřejmě nikde nebyl a já jsem se rozpouštěla na rozpálené asfaltce jak nanuk. Navíc jsem si zapomněla svou červenou kšiltovku, která mi je od cestování po Liparských ostrovech oblíbeným parťákem na výšlapech. Takže když jsem se zanořila konečně do lesa, měla jsem chuť pět oslavné ódy.

Lesní stezkou jsem vystoupala na Císařskou cestu, která byla směrem na Hostýn vysypaná kameny. Kousek od rozcestníku je vybudovaný památník obětem pandemie covid 19. První jsem si myslela, že je to další studánka, které na cestách v horách běžně potkáváme. Tohle mě ale mile překvapilo. Myslím, že je to od spoleku hostýnských turistů moc pěkný počin.

Po Císařské cestě jsem se vydala k dalšímu rozcestí Pod Vodní kaplí, kde jsem si na chvíli odpočinula. Dýchal tady na mě neskutečný klid. Nikde nikdo, jen já, zvuky lesa a někde v dálce těžba dřeva. Uvědomila jsem si, že je to pro mě skutečně poutní cesta, protože mě na ní doprovázely pouze mé vlastní myšlenky.

K Vodní kapli zbývalo už jen půl kilometru do kopce. Cestu jsem si prodlužovala pravidelnými přestávkami ve stínu. Na tom sluníčku se to fakt nedalo... Při jedné takové odpočinkové přestávce jsem uslyšela někde z dálky hlasy. Říkám si: "To už budu asi blízko." A po pár krocích se přede mnou vynořila Vodní kaple. Údajně stojí na místě zázračného pramene, který vytryskl při záchraně křesťanů před tatarským vojskem. Podle pověsti vrhala Panna Maria po Tatarech blesky a zapálila jejich ležení. Tak se vlastně začala psát historie nejen Vodní kaple, ale celého poutního místa na Sv. Hostýně.

K bazilice odtud vedou kamenné schody, přesný počet podle googlu je 221. Napadlo mě, že bych to mohla ověřit, ale velmi rychle jsem od toho upustila. Pokud má někdo z vás rád výzvy, běžte, spočítejte a hoďte mi to číslo do zpráv. Budete mít v tomto článku čestné místo.

Kolem schodů jsou stánky s občerstvením a památečními předměty. Bez zastávky jsem vystoupala až k bazilice, která je bezesporu nádhernou dominantou celého poutního místa. Nad jejím vchodem je mozaika Panny Marie, Hostýnské Madony, s Ježíškem nad tatarskými nájezdníky. Mozaika je složena z 260 tisíc speciálních sklíček dovezených z Itálie. Dovnitř jsem se nedostala, protože byla bazilika uzavřená.

Podařilo se mi krátce nahlédnout do Sarkandrovy kaple, která se nachází hned vedle baziliky. Za ní je kaple Panny Marie LaSalettské a budova fary. Celý areál je střežen venkovními sochami svatých.

Snažila jsem se obejít, co šlo, obdivovala jsem se Jurkovičově křížové cestě, ale i kapličkám staré křížové cesty. Ano, na Hostýně jsou křížové cesty dvě. Ta stará byla postavena v roce 1900 a tvoří ji různorodé kapličky. Bohužel nebyla v té době kladně přijata v uměleckých kruzích, proto byla vybudovaná nová křížová cesta, jejímž autorem je Dušan Jurkovič. Podle mě jsou krásné obě dvě a rozhodně doporučuji si je projít.

Na vrcholu Hostýna byl už v době kamenné vybudován obranný val, který po svém příchodu ještě zdokonalili Keltové. Tzv. keltské oppidum plnilo obrannou funkci, protože pod Hostýnem vedla Jantarová stezka.

Jurkovičova křížová cesta končí u hřbitova, kde odpočívají převážně kněží, kteří působili na Sv. Hostýně. Kolem kaple Božího hrobu jsem se vydala k rozhledně. Musím přiznat, že větrná elektrárna pod rozhlednou podle mě dost narušuje reliéf prostředí. Možná to jiným nevadí, ale já si myslím, že tyhle věci do podobných míst prostě nepatří...

Rozhledna je sama o sobě krásná. V přízemí stavby se nachází kaple Svatého kříže. Samotný vstup do rozhledny je z boční strany. Po velmi úzkém a točitém schodišti jsem vystoupala do patra, kde čeká paní a vybírá vstupné. Platila jsem 30 Kč a jako bonus jsem si koupila turistickou známku. Potom mě čekalo další neméně úzké schodiště a dveře do vrchní části rozhledny. Myslela jsem si, že když otevřu dveře, ovane mě příjemný větřík a čerstvý vzduch. Stal se ale pravý opak. Dostala jsem se do uzavřené místnosti, která je sice ventilovaná, ale i přesto tam bylo příšerné vedro. Na všech oknech je napsáno, že se po odchodu z místnosti musí zase zavřít, nicméně otevřít jde jen jedno, a to je prosím přesně to, které nabízí výhled na větrnou elektrárnu. Zbylé výhledy přes špinavá okna nebyly nic moc. Takže z tohoto důvodu musím říct, že rozhledna je pro mě velkým zklamáním.

Moc dlouho jsem se nahoře nezdržela. Nechala jsem ještě vystoupat po schodech rodinku s dětmi a v mezipatře jsem si koupila studenou kolu z chladícího boxu. Paní výběrčí vstupného chvíli zápasila s načtením čárového kódu. No jo, moderní technika už je prostě všude...

Když se nám to konečně povedlo, vydala jsem se zpět k bazilice. Míjela jsem turisty, kteří se chystali nahoru na rozhlednu a v duchu jsem si říkala, co asi budou říkat, až se octnou nahoře v "klimatizované" místnosti s možností otevřít jen jedno okno...

Procházela jsem kolem Poutních domů k Svatohostýnskému muzeu. V pondělí bohužel zavřeno, ale nevadilo mi to, neměla jsem v úmyslu tam jít. Vždycky si musíte něco schovat na příště.

Pokračovala jsem dál na parkoviště, kde už lidé čekali na zájezdové autobusy. Vydala jsem se dolů k penzionu Ovčárna a v tábořišti u rybníka jsem si dala druhou část svačiny a plánovala jsem další výpravu na Skalný. To už ale v dalším článku...