Po neznačených stezkách

Při hledání horských vrcholů jsme se ocitli hluboko v lesích ve spleti neznačených stezek a válečných bunkrů. Bylo rozhodnuto, že třetí den v Orlických horách vyrazíme jihovýchodním směrem na Marušu, Jelenku (Vřesník), Korunu (Orel) a Kamenec (Vápenný vrch). Měli jsme v plánu zdolat i Homoli a Tetřevec, ale protože se  rychle stmívá a je období lovu, není moudré pohybovat se v lese po čtvrté hodině, nechali jsme to být.

Trochu jsem si pohrála s mapou, abyste si mohli v reálu představit, kde jsme to vlastně byli a kudy jsme šli. Trasa byla tedy jasně daná. Z Deštné jsme se vydali již známou cestou do Luisina údolí a odtud směrem k prvnímu vrcholu, na tajemnou Marušu.

Všechno vypadalo jednoduše, dojem akorát trochu kazila ranní mlha, zato ale konečně přestalo foukat. Odpojili jsme se od zelené značky, která vede dál na vrchol Velké Deštné, a pokračovali jsme po modré.

Věděli jsme, že podle mapy musíme odbočit vlevo na neznačenou cestu, která by nás měla dovést poměrně blízko k vrcholu. Odbočili jsme správně, o tom žádná, ale jak najít ten vrchol, když na něj nic nevede, že jo... Vyhodnotila bych to, jako vážnou situaci, ale shodou okolností jsme narazili na barevné značení, které vedlo někam do útrob lesa. Zkusila jsem zapnout offline mapy, jestli se nám potvrdí směr cesty. Protože to vypadlo nadějně, statečně a odhodlaně jsme vykročili do mlžného oparu zdejších hvozdů.

Čekala jsem, kdy na nás vyběhne nějaký strážce a nadá nám, že se pohybujeme mimo značené trasy. Přiznám se, že v rozmezí několika hodin, mi to začalo být suverénně jedno... Jak jinak se dostat na vrcholy, když na ně nevede značka? Navíc je to taky pěkná dávka dobrodružství, zvláště pro člověka, který to tady nezná.

Najednou se před námi rozprostřelo prostranství s dominujícím mrazovým kamenem, na kterém je umístěna pamětní deska polesného Josefa Moravce. Heuréka, našli jsme Marušin kámen! První vrchol ve výšce 1 044 m n.m. jsme pokořili! Drobná poznámka, údaje o výšce se liší. Měřeno z nejvyššího bodu kamene.

Po pár fotkách a počáteční euforii jsme se vrátili na značenou cestu a po modré jsme pokračovali k další odbočce, tentokrát doprava, která nás měla dovést na vrchol Jelenky.

Cestou jsem nepřestávala žasnout nad počtem zdejších posedů, přičemž jejich umístění je asi opravdovou raritou. Drtivá většina posedů, které jsme viděli, nikam nesměřují, nenabízejí žádný výhled, prostě... jsou. V okolí Jelenky jsou posedy stojící téměř uprostřed cesty. Na první pohled nepochopitelné, ale stačí zapojit bystrý druhý pohled a hned vám to dojde. Asi padesát metrů od posedu je totiž nachystané krmivo pro divočáky. Nu, docela do očí bijící taktika zdejších myslivců...

Na vrcholu Jelenky kromě záhadných posedů vlastně nic moc není. Je to takové pěkné otevřené prostranství lemované stromy ve výšce 1 083 m n.m. Dočetla jsem se, že donedávna byla na vrcholu uložená vrcholová kniha ve tvaru šišky, kterou ale někdo bohužel ukradl. Dnes je tady postavená alespoň mohylka, aby bylo zřejmé, že se už fakt nacházíte na nejvyšším možném bodě Jelenky. Lidé mají tendence stavět mohylky skoro všude, ale tahle na mě, vzhledem k okolnostem s vrcholovou knihou, zapůsobila vzácnějším dojmem. Snad ji nikdo nezboří...

Chvíli jsme se na vrcholu zdrželi, což vlastně znamená, že jsme snědli celou naši svačinu. Ale fakt úplně celou. Prostě není čas, ztrácet čas. Pokračovali jsme dál na Korunu. Pořád rovně lesní cestou, která neviděla turistickou značku ani ve snu. U každé odbočky jsme nakoukli do mapy a sama se tomu divím, trefili jsme správný směr.

Na této trase jsme poprvé narazili na bunkr a jako správní zvědavci jsme ho museli jít taky náležitě prozkoumat. Přiznávám, že jsem do té doby neměla tušení, že v Orlických horách je vybudované československé předválečné opevnění, a to rovnou v tak hojné míře. Jsem ostuda...

Po cestě na vrchol jsme prozkoumali ještě jeden bunkr, konkrétně granátový skluz... Je možné, že jsme narazili na více bunkrů, ale protože jsou ukryté bohatým lesním porostem, nevšimli jsme si jich. Každopádně na vrchol Koruny jsme dorazili plní dojmů.

Nahoře jsme potkali tři pány, kteří stavěli lesní školku. Ano, přímo na vrcholu. Jak je to možné? Poněvadž Orlické hory mají vrchy oblé, ale neméně krásné. Nejvyšší bod Koruny ve výšce 1 101 m n.m. je přesně takový. Na odlesněném vrchu stojí zelená maringotka a paseky pokrývají nově vybudované lesní školky. Vlastně jsou v okolí Koruny snad všude.

Takže tři vrcholy ze čtyř padly, teď už jen zbývalo proplést se krkolomnými cestičkami k trase na Kamenec, najít vrchol a bájnou Sfingu Orlických hor. Přátelé, přiznávám, že bez offline map by to asi neprobíhalo vůbec hladce. Cesta se kroutila všemi směry, chvílemi mi i připadalo, že se snad vracíme. Nicméně trpělivost růže přináší a my jsme se dostali přesně na místo, kde jsme chtěli být. Bylo to rozcestí se zbytky staré vápenky, kde se mramor vytěžený v lomech okamžitě přepaloval na vápno. Cestu na Kamenec skrývaly polomy. Žádný problém... Zdatně zdoláno. Pak následoval trošičku stoupák a cesta smrčinou až k neoznačenému vrcholu ve výšce 952 m n.m. mezi stromy.

Zklamání vystřídalo nadšení z mrazových srubů. Skalnímu městečku jednoznačně dominovala Sfinga, která byla vyhlášena za přírodní památku. Protože už značně pokročil čas, vydali jsme se pomalu zpátky na rozcestí k polorozpadlé vápence a potom po asfaltce do Luisina údolí, kde jsme vlastně dnešní trasu začínali. Do zářící Deštné jsme z kopců sestupovali už za tmy.