Planinski dom ve 40 °C

Rozhodly jsme se (my ženy), že nebudeme celý den chodit spletí městských uliček a vydáme se okouknout, co nám okolí Mostaru nabízí. Jaký v tom byl háček? Bylo 40 °C, nikde žádný stín a vlastně jsme ani nevěděly, jestli nás nahoře čeká vytoužená plechovka s chlazeným pivem. Ale jinak jsme samozřejmě postupovaly podle plánu, a to - prostě jít.

První drobný zádrhel naší výpravy se objevil hned na pokoji. Kam vlastně půjdeme? Na Planinski dom nebo zkusíme vylézt na kopec Hum, kde chorvatští katolíci vztyčili kříž? Dilema rozsekla informace, že kopec je nejspíš podminovaný a žádná z nás nechtěla plachtit do nebes, takže bylo rozhodnuto. Záhy se objevil problém číslo 2. Jak se dostaneme na cestu k Planinskému domu? Jistě! Zeptáme se! A to rovnou majitele našeho hostelu. In english, of course. Evka, angličtiny zběhlá, se ujala slova a za chvíli jsme věděly, že máme dojít k nádraží, najít podchod a pak jít rovnou za nosem. A my jsme prostě šly.

Plán vypadal jednoduše, dokonce jsme ho plnily. Ale to horko... Ostatní nás museli mít za blázny, kteří se chtějí uškvařit jako sádlo. Asi po půl hodině se Drahuška, vrchní kuchařka našeho zájezdu, rozhodla, že se vydá zpátky a bude nám fandit z hotelového pokoje. Holky se s ní rozloučily i za mě, alespoň doufám, protože jsem byla trochu napřed, a společně jsme pak pokračovaly serpentinami vzhůru na přímém slunci.

S každým dalším metrem se mi zdála vlajka na vrcholu vzdálenější. Jak já tyhle optické klamy nesnáším! Vůbec nevím, jak dlouho jsme se tam drápaly, kolik otáček v serpentinách jsme zdolaly a kolik udivených řidičů jsme každá v duchu poslaly... pro ledové pivo. Nicméně pak to přišlo! Evka nás nasměrovala na vrcholovou stezku zrovna ve chvíli, kdy jsme se s Jančou podivovaly nad zřícenou lanovkou na protějším kopci. Btw. při zpáteční cestě jsme zjistily, že se jedná o "ziplajnu", do které bych sedla, jen kdybych měla za zadkem tank připravený střílet... Polorozbořená cesta nás dovedla až do výšky 510 m n.m., na absolutní vrchol naší dnešní výpravy. A co víc?! Podávalo se chlazené Sarajevsko, a to rovnou dvakrát. Byly selfíčka, smích a euforie. Začaly padat první hlášky, jako "pošli mi to na e-mail" a taky jsem zjistila, že tady nevedou turistická razítka.

Každopádně jsme se s holkama moc rády zdržely a jedna druhou jsme ujišťovaly, jak je to tady skvělé, úžasné, neméně bezvadné a že jsme naší dnešní výpravou rozhodně neprohloupily. Večer všem představíme naše dobrodružné zážitky, mezitím co se oni váleli u bazénu. Ale taky samozřejmě přiznáme, že tento výstup dal zabrat i takovým drsným ženám, jako jsme my...

Na zpáteční cestě jsem si odskočila odlovit kešku (tradičku), protože jsem chtěla a taky jsem Ondrovi slíbila, že tady budu mít alespoň jeden úlovek. Holky byly natolik skvělé, že se vydaly pro kešku se mnou, pomohly mi rozluštit hint a hledat. Z nálezu měly snad větší radost než já. A tak to má být! Možná budeme příští rok hledat všechny tři spolu, co holky?

Cestu dolů jsme proklábosily, tudíž to uteklo neskutečně rychle. Na pokoji jsme našly spokojenou Drahu a ještě spokojenější Janču 2, která se zrovna napapala a dávala si klasicky "zádíčka".