Pico da Vara 1 108 m n.m.

Výstup na Pico da Vara jsme kvůli počasí dlouho odkládali. Toho oslavného rána byl pík hory zahalen v mlze a vrcholová stezka se po vydatných deštích proměnila v bažinu. Jenže kdo chtěl jít nahoru a zdolat nejvyšší vrchol ostrova, musel se s tím vyrovnat. Boty jsme měli zabahněné už tolikrát, že ani nemělo smysl je umývat. Kdyby mě tak slyšela Janča ze Zlína...

Trasa začíná u Casa de Guarda da Reserva Florestal da Atalhada, domu lesní stráže, kde se nahlásíte, že chcete vstoupit do přírodní rezervace, případně zvolíte snazší cestu a vyplníte online formulář, čímž získáte povolení k návštěvě Pico da Vara. Od domu lesní stráže se pokračuje po cestě až na vyhlídku na vesnice Santo António Nordestinho a Algarvia. Odtud pak už jen stoupáte podle očíslovaných, dřevěných značek. Kdyby se vám náhodou něco stalo, ztratili jste se nebo vám došly síly, stačí nahlásit poslední číslo značky, kterou jste minuli a správa parku bude vědět, kde vás má hledat.

Cesta vzhůru by byla poměrně snadná, ale vlivem dešťů byla místy rozbahněná a v lesích, kde se nedostal sluneční svit, to byla hotová katastrofa. Děkovala jsem bohům, že jsem to nepodcenila a vzala si hůlky, protože mi pomáhaly odhadnout, jak hluboko se zabořím do bahna a v kritických situacích jsem díky nim udržela balanc. Některé úseky jsme museli obcházet, protože byly doslova zatopené vodou. Když jsme procházeli kolem strmých srázů, nebylo vůbec moudré držet se blízko okraje. Na některých místech totiž došlo i k sesuvu půdy. Nicméně jsme odvážně postupovali dál.

Skoro celou cestu nahoru jsem absolvovala s Jardou z Frýdku a jeho manželkou, kteří byli vášnivými cyklisty. Povídali mi o tom, co už projeli na kole, já jsem jim zase líčila, která místa jsem prošla. Celou dobu jsme šli v mlze. Výhledy se nám moc neodkrývaly, jenže s tím se tady musí fakt počítat. Ubíhalo nám to překvapivě rychle, a tak jsme se brzy octli pod vrcholem.

Tady byla cesta asi nejnáročnější, protože povrch byl hodně podmáčený. Připadalo mi, že se snažím projít stezkou v bažině. Akorát jsem vůbec nevěděla kudy vede. Hlavním cílem bylo nezapadnout nijak hluboko... Jediné, co mě hnalo výš, byl kamenný blok, který symbolizoval vrchol Pico da Vara. A pak jsem tam najednou stála...

Mlhu nám trochu rozfoukal vítr a odkryly se moc pěkné scenérie. Dali jsme si svačiny a každý z nás si tu chvíli užíval trochu jinak. Jeden kluk si nahoře zapálil buď doutník nebo cigaretu, což někteří začali dost kritizovat. Mně to nijak nerušilo. Jediné, co mi vadilo, byly ty kecy ostatních. Kluk seděl stranou, dým odnášel vítr na opačnou stranu, kouřil on, nikomu to nenutil, tak o co jde? Jenže to jsme my lidé...

Chvíli jsem se ještě kochala, pak se ale začal zvedat vítr. Raději jsem se tedy vydala dolů s první skupinou. Přidala jsem se k Jirkovi, doktorovi z Přerova, který procestoval, co se dá a byl mi skvělým společníkem. Došli jsme na to, že pracuje jako doktor v Přerově a určitě jsme spolu párkrát mluvili po telefonu, když si volal do laboratoře o výsledky. A potkáme se na Azorech. Svět je opravdu malý...

Cesta dolů byla daleko horší, jak už to bývá. Buď mě před pádem zachraňovaly hůlky nebo jsme se vzájemně jistili s Jirkou. Občas jsem vůbec netušila, jak jsme mohli daný úsek vyšplhat nahoru, natož ho slézt dolů. Navzdory všem komplikacím jsme to vždy nějak zvládli a zdárně jsme sešli k odjezdovému místu.

Můžu si škrtnout další tisícovku a hlavně nejvyšší horu ostrova São Miguel.