Na Cabana Curmătura
Náročný výšlap z městečka Zărnești na Cabana Curmătura nejdrsnějším pohořím jižních Karpat, kde dostanou zabrat i zkušení horští kamzíci. Musím přiznat, že to opravdu byl nejnamáhavější výstup, který mám v Rumunsku za sebou. Dokonce ani Omul mě tak nevyždímal.
Toho dne bylo příšerné dusno. Uklidňovalo nás jen to, že převážná část stezky vede lesem a sluneční paprsky se nebudou zapichovat do našich už tak dost spálených ramen... možná i stehen a lýtek. Vše začalo asi hodinu a půl trvajícím přejezdem z pohoří Bucegi přes sedlo Predeal až do Zărnești, malého městečka, které je centrem pohoří Piatra Craiului. Jako základní startovací místo túry jsme zvolili Cabana Gura Râului, kde se dá bezplatně zaparkovat, bivakovat ve stanu, případně prolít hrdlo lahvovým Staropramenem. Takže opravdu příjemné místo... Čekal nás asi 15kilometrový okruh, jehož styčným bodem je Cabana Curmătura ve výšce 1 470 m.n.m. Takže pohodová trasa? Ale kdežeeee...
Vážení přátelé, první dva kiláky šly jako po másle. Štěrkovitá cesta, vedro jako blázen, slunce pálilo i na místech, kam se absolutně nemohlo dostat. Jako bonus uvádím, že když kolem projelo auto, lovili jsme prach i z uší. Prostě paráda. Ve chvíli, kdy se žlutá stáčela do lesa a stezka začala nebezpečně stoupat, nás odchytil tělnatý Rumun a chtěl po nás vstupenku. "What??? What ticket?" Byli jsme dost ostře upozorněni, že vstup do Národního parku stojí 10 lei a pokud nezaplatíme, nepustí nás. A víte co bylo nejvtipnější? Vstupné vybíral kolega dole na parkovišti...
Nu, což... Koupili jsme tiket, zlý Rumun se stal naším kamarádem a dovolil nám drápat se nahoru. A děcka, když říkám drápat, tak to myslím doslovně! Cokoli, co jsem doposud zažila, bylo v porovnání s tímhle zahřívací kolo. Strmě nahoru lesní stezkou, kde se kořeny stromů splétají v letitém objetí, lapání po dechu, tíživé dusno a nikde žádná voda. Romantika jako blázen...
Nevím, jak dlouho nám trvalo dostat se klikaticí nahoru na louku a už vůbec nevím, jak jsme to mohli zvládnout, ale tady je jasný důkaz, že když se chce, tak to jde. Ale dalo to zabrat... Během zdolávání lesní stezky jsem nefotila, proto vám nabízím první pohled do krajiny až z otevřeného údolí pod pohořím.
Prošlápnutá luční stezka se po chvíli opět zanořila do lesa a vedla nás jeho útrobami až na Cabana Curmătura. Teď už to byla fakt pohodička, a to dokonce taková, že jsme se párkrát ujišťovali, zda jdeme vůbec správně. Pokud hodláte vznést dotaz ohledně mapy, mile vás překvapím, protože tentokrát jsme ji opravdu měli.
Nahoře to vypadalo jak v menze, spousta lidí, jeden štěbetá přes druhého a všichni stojíme frontu na Ciorbă de fasole, což je jedna z mnoha jedinečných rumunských polévek. Při čekání jsme ve frontě narazili na Rychlonožku a Káťu, takže radostné shledání. Poobědvali jsme, společně jsme se rozhořčili nad výběrem vstupného a pak jsme začali hledat ostatní kamarády.
Společně jsme scházeli po modré značce, která nás zavedla až do Prăpăstiile Zărneştilor, oblíbené horolezecké soutěsky. V první části se šlo docela dobře, na loukách se pásly krávy s velkými zvony na krku a ochotně nám pózovaly na kýčovitých fotkách. V druhé části jsme se zanořili do lesa a pořádně jsme protáhli kolena. Všichni jsme se shodli, že touhle stezkou bychom nahoru stoupat nechtěli. Bylo to sice náročné, ale i tak jsme stihli rozebrat nesmyslný systém vzdělávání zdravotníků, naprosté nezvládnutí eboly ze strany WHO a situaci hepatitidy A v Brně. V soutěsce už to bylo pohodové, akorát to bylo dlouhé a nohy těžkly, proto jsme si je osvěžili v blízkém potůčku.
Brzy jsme došli na Cabana Gura Râului, kde jsme se s Pájou docela pobavily při hledání záchodu. Mezi námi... to, co jsme našly, byste nečekali ani v nejhorších nočních můrách... Naštěstí tam byl ještě jeden, který mohly využít i dámy. Zhltli jsme Staropramen, předali si zážitky z cest a vyrazili jsme zase zpátky na bivak.