Piatra Arsă

S heslem "člověk míní, Rumunsko mění" jsme neplánovaně vyrazili na Piatra Arsă ve jménu všech světových sportovců. Chystali jsme se zdolat Omul, nejvyšší vrchol pohoří Bucegi, ale osud tomu nechtěl a tak jsme byli nuceni vydat se jinudy. Život je prostě cesta s rozmanitými uličkami a my jsme se holt museli s jednou takovou klikaticí vypořádat.

Začalo to v Bușteni, udržovaném to podhorském městečku, kde je hlavní nástup na lanovku. Nejspíš většina turistů pokládá za symbol cti, že je nahoru vyveze zrovna tahle ve střední Evropě už dávno vyřazená kabina, a slepičími krůčky se posouvají k okýnku v pětihodinové frontě s typickým "tiket please" na rtech. My, coby lidé chodící a ne stojící, jsme uháněli úprkemvprk na vedlejší lanovku v Sinaii s nadějí, že tam nebudou takové davy do sandálů nazutých zdatných horalů. Musím říct, že jsme to vychytali. Nástup zel prázdnotou, jediná tržba široko daleko vystoupila právě z našeho autobusu a za chvíli se s námi kabinka vesele houpala na Cotu 1 000 a následně na Cotu 1 400.

No děcka, nahoře zcela nečekaně skoro nikdo nebyl... A bylo docela chladno... Srazili jsme se u mapy, kde nám Lukáš nabízel trasy pro zdatné kamzíky a lázeňské šviháky. Po zvážení všech možností jsme se téměř všichni vydali kolem vrcholu Vărful cu Dor dolů po travnatém svahu a pokračovali jsme podél Drumul Babelor. To je vlastně taková uměle vytvořená cesta pro netrpělivé turisty na lanovce v Bușteni. Rumuni vás nalákají na cestu snů, vydělají pár lei a vy sedíte dvě hodiny v autě a sledujete krajinu. Nejděsivější na tom je fakt, že tohle lidé pokládají za túru z horách. Brrrrrr...

Travnatou krajinou nás vedla červená. Musím říct, že značení má své kouzlo a občas trošičku tápete, na druhou stranu je to dokonalý nácvik orientace v terénu, zvláště když nemáte mapu... Ano, pro zvědavé, měli ji všichni kromě nás... Pro ty zvědavější, zvládli jsme to i bez ní... Pro ty nejzvědavější, přežili jsme...

Věděli jste o tom, že pohoří Bucegi tvořilo před x-miliony lety dno oceánu? Ano? Já ne... Takže by se dalo říct, že jsme se vlastně proplavali až k místu, kde naši značku nemilosrdně přeťala silnice Drumul Babelor. Kousek za tímto bodem jsme chvíli bivakovali, počkali jsme na ostatní a rozhodovali se, co bude dál. Měli jsme možnost sejít do údolí říčky Ialomita a navštívit dlouhou krápníkovou jeskyni nebo pokračovat asi 2,5 km po Drumul Babelor až na Cabana Piatra Arsă, kde si dáme pivo. Myslím, že se vás nemusím ptát, kam jsme se vydali, že ne...

U chmelomoku jsem se skamarádila s panem Rychlonožkou. Začali jsme mu tak přezdívat, protože udržet s ním tempo byl nadlidský výkon. Vyprávěl mi o Rumunsku před 30 lety, o svých cestách a příhodách, které ho během putování potkaly. Na první pohled vypadal jako bručoun, pak se z něj ale vyklubal moc příjemný společník. Hlavně když seděl... Jinak bych vedle něj musela běžet...

Psala jsem, že jsme se nahoru vydali ve jménu všech světových sportovců. Kousek od Cabana Piatra Arsă je totiž atletický stadion, který byl svého času nejvýše položeným sportovištěm na světě. Dodnes tady jezdí atleti trénovat. Někteří nadšenci si na ovále dali pár koleček, přičemž já jsem v tichosti doufala, že mě nikdo nevyzve na závod. Nestalo se... ulevilo se mi... Po rekordních výkonech našich běžců jsme se vydali dál po hřebeni.

Cestu nám zpříjemnily ochotně pózující krávy. Jedna se chovala vyloženě jako celebrita, která nám pošle vystavené účtenky za foto na hotel. Obklopeni skotem jsme došli k rozcestí, kde se rozbíhala modrá a žlutá značka. Část našich veselých kamarádů se vracelo po žluté na lanovku a ostatní, mě nevyjímaje, čekal 12ti km sestup do Sinaie.

Přátelé, kamarádi.... bylo to dlouhé... Otravné serpentiny jsme si začali zkracovat všemožnými krkolomnými spojkami, čímž jsme samozřejmě kolena vystavovali ještě většímu náporu. Paradoxně jsme ale začali být více komunikativní. Člověk se asi potřebuje ujistit, že dostává do těla i někdo jiný, takže navodíte rozhovor a pak se bavíte tím, jak dotyčný nemůže mezi jednotlivými slovy popadnou dech. Když se ovšem někdo ptá vás, je to průser... Btw. takhle jsem se skamarádila s Plzeňačkama, skvělé a věčně žíznivé dámy s vytříbenými pivními pohárky. Památná věta: "Tady jsou schody jak na Machu Picchu..." Prostě boží...

Postupně jsme se začali odtrhávat a vytvářet menší skupinky. Ta naše byla obohacena o Páju, Davida a Káťu, s nimiž to budeme táhnout i v dalších článcích. Důležité je, že jsme v lese asi nějak ztratili značku, což podle instrukcí mělo skutečně nastat, nicméně jsme na tuto situaci nebyli zrovna dvakrát připravení. Zvolili jsme tedy nejvhodnější cestu, dle našeho profesionálního úsudku a klaplo to, skoro... Dostali jsme se pod kamennou zídku, která od nás dělila asfaltové serpentiny vedoucí až do Sinaie, ale problémem bylo dostat se přes ni. Káťa navrhovala projít korytem potoka, ale při pohledu do kalné vody jsme to týmově zavrhli. Zkusili jsme jít na opačnou stranu, kde nám svah umožňoval vystoupat na úroveň zídky a pak už jen stačilo najít otvor.

Rozhodli jsme se, že budeme po cestě mávat na jakákoli auta, která budou byť jen vzdáleně připomínat autobus a zkusíme řidiče přemluvit, aby nás svezl do centra Sinaie. Poštěstilo se paradoxně až na nejbližší autobusové zastávce. Řidič zastavil a dokola opakoval: "No, no, no..." My zase: "Sinaia, Sinaia, Sinaia," přičemž David takticky obsadil dveře. Nezbylo mu nic jiného, než mávnout rukou a nalodit nás. Ale vůbec jsme se mu nevnutili!

V Sinaii jsme chtěli zopakovat stejný postup, jenže nám štěstí nepřálo a museli jsme počkat na normální linku, která nás nejenže hodila až k hotelu, ale zároveň jsme v ní potkali zbytek našich veselých kamarádů. Pan Rychlonožka se usmíval a Plzeňačky hlásily, že jdou na pivo. Prostě skvadra, jak má být...