Osada v pohoří Bjelašnica

Návštěva nejizolovanější vesničky celé Bosny a Hercegoviny, ukryté vysoko v pohoří Bjelašnica. Proč neizolovanější? Protože je přístupná jen šest měsíců v roce, autem samozřejmě, což z ní činí majitelku dalšího přízviska a sice "nejvýše položená". Schovává se ve výšce 1 469 m n.m. a výstup k ní je z obou stran docela krkolomný.

Začínali jsme v otravných, asfaltových serpentinách, které nás dovedli až k náhrobkům bogomilské nekropole. Proběhlo pár fotek, však to znáte, hotové přehlídkové molo. O kousek výš jsme se konečně dostali k tolik zmiňovaným mlýnkům. Snad každý, kdo šel túru nebo trek v pohoří Bjelašnica, prošel přes mlýnky. Dodnes vlastně nevím, jestli jsme si tím cestu zkrátili nebo naopak prodloužili... Každopádně některé mlýnky, zvláště ty výše položené, už mají nejlepší za sebou a dostat se skrz takový polorozbořený barák je fakt adrenalin. Vůbec nebudu zmiňovat tu džungli všude kolem. Prostě je to občas pořádná divočina.

Když jsme vystoupali až nahoru, postupně se skrz stromy otevíraly moc pěkné výhledy do krajiny. Vlastně jsem podle značení ani pořádně netušila, kam jdeme, protože tam, kde šipky ukazovaly, jsme rozhodně jít neměli, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Za ten pohled mi to rozhodně stálo.

Přestože bylo pekelné vedro a nestíhala jsem si utírat pot z čela, zvláště při funění do kopce, celkově to tady na mě působilo kouzelně. Okolím se nesly zvuky cikád a šumu slabého letního vánku, hory před námi i za námi nabývaly barev různých odstínů modři a majestátně se tyčily nad krajinou. Když už jsem si myslela, že jsem našla dokonalé místo pro fotku, o pár kroků dál jsem svůj názor přehodnotila. Výsledkem je, že mám x (čti iks) fotek jednoho místa na sto zůsobů, ale pořád se mi při jejich prohlížení tají dech.

Vystoupali jsem nahoru a vesnička stále v nedohlednu, jen horské louky a skalisté pohoří, místy náznak nějaké trasy, která se ale ztratila stejně rychle, jak se objevila. Nabídl se nám pohled na druhou stranu pohoří, kde se odkryly skalnaté vrcholky porostlé klečí a drobnými smrky.

Někde před námi se schovával druhý nejvyšší vrchol Krvavac, s výškou 2 062 m n.m., na který se část naší skupinky posléze taky vydala. Občas jsme na kameni schovaném v trávě našli červeno-bílou šipku. Jak jsem ale psala už v předchozích článcích, na Balkáně (a nejen na něm) se červeně značí všechny turistické trasy, takže jistotu, že jdeme správně nám dávala paradoxně GPS nikoli tyto značky.

Po nějakém čase jsme narazili na kamenitou cestu, která nás už neochvějně vedla k osadě. Během putování rostla moje zvědavost, jak to tam asi bude vypadat. Viděla jsem už nějaké odlehlé vesničky v Rumunsku a tam bych vážně nechtěla strávit noc. Měla jsem pocit, že by mě tamní obyvatelé do rána nejspíše snědli. Možná samou láskou, možná taky trochu jinak, ale rozhodně s chutí... Tady to bylo opravdu jiné. Myslím hlavně pocitově.

Už z dálky na nás vykukovalo něco jako slátaniny přístřešků - dřevo, plech a spousta hřebíků. Některé domečky byly ale postavené běžným způsob, který známe, a působily mezi ostatními hrozně moderně. Abychom se k osadě dostali, museli jsme nastoupat jen pár metrů do ještě řídšího vzduchu a bylo to.

Po příchodu nás hned vítala stařenka, která pletla ponožky a prodávala je ve svém "stánku". Lidé byli usměvaví a milí. Chtěli si povídat, zjišťovali odkud jsme a kam máme namířeno. Vesnička na mě působila bezpečně a navzdory životní úrovni taky útulně.

Docela jsem se divila, že jejich příbytky vydrží sněhové vánice. Při pohledu na některé domečky, jsem měla pocit, že se stačí opřít a zboří se. Je až s podivem, v čem dokáží někteří lidé žít a přitom jsou daleko šťastnější a přátelštější, než lidé žijící někde ve městě v luxusu, všechno mají po ruce a přitom si pořád stěžují. Svět je prostě zvláštní...

Ale abych neodbíhala... Část skupiny se tedy vydala pokořit vrchol Krvavac a zbytek, včetně mě, sestoupil do Umoljani, konkrétně do Koliba Umoljani, kde jsme si dali něco dobrého k jídlu a pití a čekali jsme na návrat našeho vrcholového týmu. Proč jsem nešla s nimi? Vlastně se mi už nějak nechtělo a viděla jsem se dole v klidu u jídla v příjemném hovoru s kamarády. Hrdě přiznávám, že jsem tady získala nejen kamarády, ale také v prvé řadě přátele, s kterými jsem se toho ještě hodně hodně nacestovala. A o tom vlastně ty výpravy jsou. Poznávat nové lidi, něco s nimi zažít a kdo ví, třeba i vybudovat přátelství na celý život...