Na Solnou horu

Duben, volný den doma, můj turinkpartner Dan šel na noční, ale přesto jsme vyrazili zdolat královnu našeho údolí, Solnou horu. Trasa byla jasná a předem daná. Autem na Artmanov, přes Kraví horu a Ztracenou vodu na Solnou horu a zpět, což je cca 13 km za 5 hodin s převýšením 273 výškových metrů, pokud počítám správně. V případě, že ne, jistě mi to odpustíte.

První fotky z Artmanova zachycují převážně flóru naší zemičky. Zalesněné údolí lemované korytem Artmanovského potoka protkané zelenou turistickou značkou.

Po 2 km od Artmanova se před námi otevřelo prostranství známé jako Kraví hora. Je to stará dřevařská osada, která byla po roce 1945 postupně vysídlena a zcela zanikla. Dnes jsou na loukách patrné základy zbořených domů a napajedla. Samozřejmě, že jsem z toho napajedla nepila! Jen kulturní vložka, pochopitelně.

Pokračovali jsme dál Nad Ztracenou vodu, kde jsme si postavili vlastní mohylu. S hrdostí musím říct, že měla i stožárek s vlajkou. A protože jsme byli v drsné divočině, museli jsme si poradit jako ostřílení zálesáci a vytvořit ji z papírového kapesníku.

Po postavení naší architektonické chlouby jsme pokračovali na vrchol Solné hory. Převážně jsme šli lesem, místy se otevřely moc pěkné výhledy a vlastně jsme šli pořád do kopce. Závěrečný stoupák mě trochu překvapil a ubral mi sil, ale poměrně rychle jsem to rozdýchala.

Zalesněná Solná hora patřila nám! Kousek pod vrcholem jsme si dali svačinu, nafotili pár fotek a vydali jsme se na zpáteční cestu. Myslím, že jsme měli ještě značnou časovou rezervu a to jsme se dost kochali. No jo, krajina kolem těch našich vesniček je stejně nejkrásnější. Jak by řekl farář Otík: "Domove líbezný..."