Mokřady a rašeliniště na Rejvízu

Rejvíz, perla Jeseníků topící se v rozsáhlém komplexu rašelinných luk. Starodávná lesní stezka nás kolem Mechových jezírek zavedla až na bájné Kazatelny. Za svůj název by měly vděčit husitům, kteří tady údajně prováděli své náboženské rituály. Ať už je to pravda nebo mýtus, rozhodně se tomu místu nedá upřít jistý nádech esoterismu.

Toliko na úvod a pojďme si nyní říct, jak se to vlastně událo... Bylo brzké skoroletní ráno, když jsem čekala v Albrechticích na kamaráda, který mě měl vyzvednout autem někdy kolem třičtvrtě na sedm. Přiletěla mi smska, že bude mít asi deset minut zpoždění, a to už mě chodili okukovat štamgati místního perónu. Nenápadně vycházeli jeden po druhém, až se jeden odhodlal dát se mnou řeč a i přes sluneční brýle odhadl mou barvu očí. Pro zajímavost... jsou prý mahagonové... Že to tak pěkně trefil, nechala jsem se pozvat na ranního turka s dvěma cukry, po kterém jsem lítala jak Baron Prášil na dělových koulích. Kamarád mě rytířsky vysvobodil až za půl hodiny, ale musím uznat, že posezení s notorickými opilci bylo místy fakt zábavné.

Asi za třičtvrtě hodiny jsme odstavili auto na opuštěném rejvízském parkovišti. Sluneční paprsky teprve prosvítaly korunami stromů, ranní ptáčata spustila svou symfonii a příroda se začínala probouzet. U dřevěné chatky jsme se napojili na Naučnou stezku Rejvíz a po povalovém chodníku jsme pomalu došli až k Velkému Mechovému jezírku.

Skutečnost, že se nacházíme na území vrchovištního rašeliniště, dokazoval ojedinělý habitat všude kolem nás. Mezi blatkovým borem létaly vážky, které obývají rašelinné tůně a jezírka. Ve vzduchu visel zápach tlejícího dřeva v podmáčených smrčinách a mechových podrostech. Bzučící hmyz se ukrýval ve vzácných rostlinách a divoce se rozrůstajících keřových vrbách, kterými se plazila ostražitá zmije. Blatouchy zdobily hustý mech rašeliník a vše doplňovaly charakteristické zvuky lesa. Připadala jsem si jak v Cestě do pravěku, bohatě ilustrované Zdeňkem Burianem. 

Chvíli jsme se jen tak potloukali po okolí horské osady, vlastně jsme šli tam, kam nás nohy nesly. Přeskakovali jsme stromy a větve, až jsme dorazili k Bublavému prameni. Proč Bublavému? No, protože bublá. Ale můžu vám říct, že bublá dost nevýrazně, skoro až étericky. Je to vlastně taková nevysychající lesní studánka.

U rozcestníku jsme se rozhodli vyjít až na Kazatelny. Dva kiláky lesem za stálého štěbetání utekly jako voda a z houští se na nás vynořily mystické skály. Fakt by se tady dalo kázat... Nedivím se, že si husité vybrali zrovna tohle místo.

Na Kazatelnách jsme si sehráli vtipnou bohoslužbu a pak jsme se se smíchem vydali lesními cestičkami zpátky k autu.