Modrou až na Radhošť

I to jsme se jednoho dne rozhodli, že zdoláme Radhošť. Základem je držet se turistické značky, zvěčnit se s bohem Radegastem, dojít do cíle a připít si na úspěch. Dobrá, navodím atmosféru...

Představte si první podzimní den, teplé sluneční paprsky, mírně zbarvené listí oranžovými odstíny a s každým dalším metrem vzhůru silnější a ostřejší severák. No, není to romantika? Nejsem si tak úplně jistá, ale ideální den na výšlap by to být mohl. Aspoň jsme si to s tatínkem mysleli.

Začali jsme klasicky na Pustevnách, významné to křižovatce turistických cest. Taťka samozřejmě okamžitě letěl zkoumat suvenýry a já jsem se snažila zachytit v dálce Lysou horu. Prosvítá vlevo za Kněhyní, pokud chcete zjistit, zda se mi to povedlo.

Vystoupali jsme po kamenných schodech k altánu a mohylkám. Tentokrát jsme si žádnou nepostavili, protože mi taťka nechtěl podávat kameny. Dál už se šlo klidnou pohodovkou až k soše boha Radegasta, kde byly mraky lidí. Provokativně jsme bráchovi nafotili selfie s označením "Život je hořký, bohudík..." a čekali jsme na chvíli, kdy se dav pohne směrem na Radhošť a my se profesionálně vyfotíme pod Radegastem.

Pokračovali jsme hřebenovkou dál po modré. Ano, drželi jsme se striktně plánu, jak vidíte. Cestou se nám otevíraly krásné výhledy, ale taky foukal silný vítr, který mi chtěl nemilosrdně strhnout kapuci. Nepovedlo se mu to. Nicméně snahu mu neupírám.

Kousek od Hotelu Radegast už na nás vykukovalo sousoší Cyrila a Metoděje. Zbývalo jen pár krůčků ke zdolání sedmého nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd, nejzápadnější tisícovky s výškou 1129 m n. m.

A co proběhlo potom? Stihla jsem vyřídit telefonát s mamkou a ujistit ji, že taťka výstup zvládl bez kyslíkové bomby a pak už jsme si dali zaslouženou svačinu a přípitek. Přitom stačilo málo... Přece jít do modré!