Mlhou na Krzemieniec

Nejvyšší bod Západních Bieszczad a slovenských Bukovských vrchů se tyčí na hranici Polska, Slovenska a Ukrajiny. Kdo by se nechtěl podívat na tzv. trojmezí? Byla by hrozná škoda to bojkotovat, když už jsme tady, jenže já jsem měla nad tímhle pochodem fakt staženou prdel. Koleno dostalo zabrat už při přechodu Caryńské poloniny a při sestupu z Tarnice jsem ho dorazila. Naordinovala jsem si jeden den relax, což mi trochu pomohlo, ale i tak to ráno nebyla žádná sláva. A když jsem vykoukla z okna, chtělo se mi zalézt zpátky do postele. Mlha, sychravo, zima. Počasí, které fakt miluju... Jenže život je o zdolávání překážek, tak jsem zatla zuby, sbalila si batoh a s prosbou všem bohům, aby mi neupadla noha, jsme vyrazili do městečka Wetlina.

Kousek od zastávky Wetlina - Rawka je nástup na zelenou, která vede vlastně až na Krzemieniec. Tady jsme začali řešit první problém, a to zavřené kiosky před vstupem do Národního parku. Nemohli jsme si tedy koupit lístky. Z infotabule jsme zjistili, že Poláci v těchto situacích vyzývají k zakoupení vstupenek online přes QR kód. Pár lidí to zkoušelo, ale nikomu se to nepovedlo, nefungující odkaz nebo co... Takže bylo rozhodnuto vyrazit, a když potkáme strážce parku, budeme dělat blbouny a zarytě tvrdit, že jsme neměli o QR kódu sebemenší tušení. Kdyby to nezabralo, svalíme to na fatální chybu celého systému.

S tímto plánem jsme začali stoupat kluzkou lesní pěšinou. Strmý terén a těžký vlhký vzduch udělali své, takže i když byla zima, potili jsme se jak v létě. Udělali jsme si krátkou přestávku v kopci na rozdýchání a pak jsme se zastavili až v turistickém přístřešku na křižovatce zelené a žluté trasy. Po svačině jsme vyrazili dál po zelené, která nás dovedla na Malou Rawku (1 271 m n.m.). Místy byla mlha tak hustá, že bylo vidět sotva před sebe. Občas jsme na sebe s holkama zavolaly, jestli tam někde v té mlze jsme. Můžu vás uklidnit, žádná z nás tam nebloudí do dnešních dnů, na Malou Rawku jsme skutečně došly všechny čtyři.

Někdo z oslovených nám udělal vrcholové foto a po krátké přestávce jsme se vydaly společně se zbytkem skupiny na Wielkou Rawku (1 307 m n.m.). Panoramatický výhled z Wielke Rawky je prý jedním z nejkrásnějších v národním parku Bieszczady. Za dobrých podmínek je možné zahlédnout i Tatry a Gorgany na Ukrajině. Já jsem byla ráda, že si vidím na nohy. Jestli mohla mlha ještě zhoustnout, tak právě na vrcholu Wielke Rawky se to stalo. Ani nevím, jak se nám podařilo dojít k rozcestí a napojit se na modrou turistickou značku, která vede k trojmezí.

Bohužel pro mě je Krzemieniec (1 221 m n.m.) oddělen od sousedního vrchu Wielka Rawka 160 m hlubokým sedlem. Tudíž strmé klesání, k tomu kluzký terén, ostré kameny a všudypřítomné kořeny stromů. Jsem přesvědčena, že mě moje koleno od té doby nenávidí... Mému utrpení tiše přihlížely hraniční sloupy, které se hrozivě tyčily na pomezí Polska a Ukrajiny a provázely nás celou vrcholovou část.

Žádné výhledy se nekonaly, protože Krzemieniec je zalesněný. V tu chvíli mi to ani nevadilo, protože jsem se hlavně soustředila na to, abych nějak blbě nenašlápla. Těsně před vrcholem začal být terén vlnitý, ale nebylo to nic dramatického. Když jsme konečně došli k cíli, ustoupila mlha, a dokonce na chvíli vykouklo sluníčko.

Přesné místo trojmezí označuje mramorový trojhranný sloup se znaky Polska, Slovenska a Ukrajiny. Místo jako takové má kouzlo. No jo, na hranici tří států nestojíte každý den. Tedy alespoň já ne...

Nahoře jsme potkali jen pár Slováků. Dali jsme si svačinu, pokochali se naposledy pohledem na sloup a pomalu nám začalo docházet, že vše, co jsme naklesali, musíte teď zase nastoupat. Jinou cestou se z trojmezí ani dostat nedá, pokud tedy nechcete skončit v cizím státě. Což jsme nechtěli, takže jsme se do toho vrhli.

Pomalu jsme došli zpět na Wielkou Rawku, kde bylo počasí opět jako z jiné dimenze. Cestou na Malou Rawku už nikdo ani nemluvil. Museli jsme odbočit vpravo na zelenou a opět klesat k chatě Bacowka pod Mala Rawka. Co vám budu povídat? Schody, serpentiny, kameny, kořeny, Jančiny starostlivé otázky: "Co tvoje kolínko?" A moje mrazivé: "Neptej se..."

Na chatě byla možnost se osprchovat naprosto ledovou vodou. Málokdo toho po celém dni ve větru a mlze využil. Raději jsme se zahřáli polévkou a pivem. Pak jsme sešli kousek níž na parkoviště do Brzegi Górne, kde jsme nasedli na autobus a nočním tranzitem jsme se vydali domů.