Minovým polem na Prijevorac

Vrchol Prijevorac 1 700 m n.m. leží v pohoří Prenj, které se řadí mezi nejkrásnější a zároveň nejdrsnější bosenská pohoří. Ne nadarmo se toto pohoří označuje jako "hercegovská Himaláj". Vyčetla jsem, že Prenj leží v samém centru Dinárských Alp. Doposud jsem vlastně netušila, že takové Alpy existují, ale upřímně jsem moc ráda, že jsem se jimi mohla projít. Připadala jsem si jak v zemi Karla Máje...

Vyrazili jsme ze sedla Rujiště k chatě Bijele Vode ve výšce 1 450 m n.m. Trasa sama o sobě nebyla příliš těžká, její náročnost ovšem zvyšovalo úmorné vedro, a když nás schovalo stromoví, přidal se ke všemu ještě otravný, bodavý hmyz.

Začali jsme stoupat serpentinami poměrně kamenitým terénem. Příliv adrenalinu ale přišel až ve chvíli, kdy jsme měli projít pověstným minovým polem. Krajina se najednou zahalila do podzimního hávu, na zemi bylo spadené listí, kameny se zlověstným červeným kiklopovým okem nám značily přísně vyhrazenou cestu vzhůru. Ani krok mimo značku. Smáli jsme se a vtipkovali, ale myslím, že jsme se snažili hlavně uvolnit atmosféru. Ve většině z nás tohle místo určitě vyvolávalo smíšené pocity. Terén poměrně rychle stoupal a někdy bylo docela náročné udržet kroky na úzké stezce. Přiznávám, že jsem si tiše vydechla, když jsme se dostali ven. Neuplynulo ani deset minut a už jsem se chtěla vrátit zpátky, protože jsme procházeli trávou vyšší, než jsem já. Zážitek jak z bludiště...

Nastoupali jsme dalších pár výškových metrů až k chatě Bijele Vode, která byla zavřená a popravdě působila dost opuštěně. Někteří se zabývali myšlenkou, zda si načerpat vodu ze zdejší studny. Minulý rok byla údajně pitná, ale letos nevypadala příliš vábně. Nicméně odvážlivci se našli a řekla bych, že nikdo z nich neměl střevní potíže, takže to asi pořád pitné je. Což samozřejmě nemá v žádném případě znít jako moje doporučení! Pijte jen z ověřených zdrojů, takže stačí, když se napije někdo před vámi. Lépe řečeno...nikdy nepít jako první!

Od Bijele Vode nás směroval ukazatel na nejvyšší horu pohoří Zelena Glava. Prijevorac byl stejným směrem, akorát asi v polovině trasy. Posilněni vydatnou svačinou jsme tedy vyrazili dál. Chvíli jsme se prodírali nízkou klečí, což byla v tílku a šortkách fakt zábava... Byla jsem naprosto okouzlená krajinou... Jdete v dolině mezi ostrými, zubovitými vrcholy, které se tyčí velmi vysoko nad vámi. Pořád jen čekáte odkud vyskočí Vinnetou a začnou hulákat Apačové.

Cesta pod vrchol byla docela vyčerpávající. Podepsal se kamenitý terén, oblíbené strmé serpentíny a žhnoucí slunce. Dostali jsme se do sedla, kde jsme si odložili batohy a pomalu jsme kráčeli vstříc vrcholu. Někteří nahoru už nešli, protože byli příliš vyčerpaní vedrem.

S Evkou jsme společně zdolávaly poslední metry, překonávaly jsme kameny, které jakoby schválně brzdily naše kroky a komplikovaly nám cestu. Potom nahoře zvolal Dan: "Kdo tady bude první, tomu dám napít pivo!" V tu chvíli jsem v sobě objevila poslední zbytky sil a vyrazila jsem nahoru kameny nekameny. V hlavě mi běželo: "Hlavně tady sebou sekni, to by byl zase trapas..." Přátelé, byl to úspěch! Vyběhla jsem na vrchol jak kamzík, dostala jsem lok piva, rozesmála jsem ostatní a ještě jsem si vysloužila potlesk. Evka došla záhy za mnou a pak už jsme se společně kochaly krajinou. Vrchol Prijevorac 1 700 m n.m. zdolán!