Královna Hostýnských vrchů

7.9.2024

Samozřejmě! Řeč je o rozhledně na Kelčském Javorníku, který je zároveň nejvyšším bodem Hostýnských vrchů. Chystala jsem se ho zdolat už dvakrát, ale pokaždé byla cesta z různých důvodů zrušena. Konečně slovo dalo slovo a mohla jsem vyrazit. Musím říct, a je to překvapení i pro mě, že mi ráno nijak nevadilo, když mi zazvonil budík. Za normálních okolností jsou tyto situace tragické, ale tentokrát jsem se cítila fakt dobře. Veškeré "stavební" práce mé osobnosti ladně odsýpaly a chvilku po sedmé jsem už startovala auto a vyrážela do Chvalčova.  

Na Kelčský Javorník se dostanete z vícero míst, ale pro mě byla nejvýhodnější trasa z Chvalčova. Slyšela jsem, že to není zrovna ideální cesta, protože vede pořádně do kopce, ale já a moje hůlky jsme se toho nezalekly. Navíc Chvalčov jsem měla na trase nejblíž.

Asi v 8:10 jsem parkovala u Obecního úřadu pod drobnohledem místního a asi taky hodně zvědavého domorodce. Říkala jsem si, že mi alespoň bude z okna neustále monitorovat auto. S touto myšlenkou jsem si nazula pohory a vyrazila jsem po žluté, která mě měla dovést až na Jehelník.

Měla jsem v plánu hned na začátku trochu odbočit z trasy a vzít to přes Kozinec, abych si ho mohla zalogovat jako správný Horobraník. Jenže jsem tu odbočku jaksi přešla a vzpamatovala jsem se až v bývalém lomu. No... nevadí, stavím se tam po zpáteční cestě. 

Žlutá mě lákala do lesa a rovnou do pořádného kopce. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas zapřáhnout hůlky a taky že se to vyplatilo, letěla jsem do vrchu jako vítr... Tak to jsem samozřejmě nadsadila, ale šlo se mi o poznání lépe. 

Chůzi mi ztěžovalo koryto uprostřed cesty vydlážděné kameny. Jít korytem bylo nepohodlné, po okrajích to ale nebylo o moc snazší, protože bych při neopatrném nášlapu mohla sklouznout. Prostě to byla taková bojovka. Ve vyšších partiích už to ale nebylo tak dramatické, koryto se téměř ztratilo a já si mohla vydechnout.

Prozatím jsem nepotkala ani živáčka, pokud nepočítám vyplašenou srnku, která vlastně vyplašila i mě. Cesta lesem brzy dosáhla svého vrcholu, a to myslím doslovně, protože na závěr je to fakt stoupák. Žlutá mě vedla vpravo na cestu vedoucí mezi dvěma oborami lemovanou vysokou trávou. Doufala jsem, že se ten chodník v dálce neuzavře a já se nebudu muset prodírat nějakým klestím. S nadějí a hláškou "tak tohle je o klíště" jsem se vydala skrz tuhle divočinu.

Ale co tady skuhrám, mně se to vlastně líbí... Tyhle travnaté stezky mi připomínají domov a působí na mě vyloženě magicky. Myslím, že není nic hezčího, než se jimi s klidnou hlavou procházet. K mému potěšení jsem zanedlouho dorazila na vrchol Krškový do výšky 687 m n.m. To je vám tak zajímavý vrchol. Uprostřed zarostlé louky se tyčí osamocený rozcestník a víc nic. Tohle jsem ještě nikdy neviděla. Až doma jsem podle fotografií zjistila, že to byl dříve zcela zalesněný vrchol, kdežto dnes je lysý jak skalpovaná hlava pistolníka. Je to smutné, ale já jsem se tady samou krásou doslova rozpíjela. Není to žádná měsíční krajina, jak si asi mnozí z vás pamatují po těžbě dřeva. Všude rostou ty moje trávy a odkryly se mystické pohledy na Sv. Hostýn. Za mě je to prostě dechberoucí místo. Troufám si říct, že bylo suverenně nejkrásnější, kterým jsem na dnešní trase prošla.

Na chvíli jsem se zase zanořila do lesa,  a někde kolem Javorníku jsem potkala prvního človíčka. Nějaký běžec. Pozdravil mě a běžel do míst, odkud jsem přišla. A teď začalo mé trápení. Šla jsem si po svojí lesní cestě, když mě napadlo podívat se, jak daleko je to ještě na Jehelník. Mrkla jsem do aplikace a s hrůzou jsem zjistila, že jsem minula vrchol Javorník! Sakra práce, tak to musím jít zpátky a zalogovat ho. Už v tu chvíli se mí zdálo, že stojím nějak mimo trasu, ale nepřikládala jsem tomu význam. Vrátila jsem se asi 200 metrů po cestě nahoru a v klidu jsem si zaznamenala návštěvu na Javorníku. Vydávám se opět po cestě dolů s tím, že bych měla dojít na Jehelník.

Jdu...a jdu...a pořád jdu, až se přede mnou objeví rozcestí. Říkám si, že to tady Klub českých turistů fakt pokonil, protože chybí turistické značení. V tu chvíli mi došlo, že už jsem vlastně dlouho neviděla žlutou... A okamžitě mi naskočilo, jak jsem prve měla pocit, že jsem trochu mimo trasu. Vytáhla jsem mobil a bedlivě jsem začala studovat mapy. A co myslíte? Ano, byla jsem přesně tam, kde jsem v žádném případě neměla být! Sešla jsem z cesty jako nezkušená začátečnice... Ach jo, takže znovu zpátky.

Při zpáteční cestě jsem zjistila, že cesta kolem Javorníku vede jinudy než jsem přišla a že vlastně vůbec nevím, jak se mám na trasu vrátit. Nicméně, protože jsem hlava bystrá a v mapách znalá, střihla jsem to tam jakousi zkratkou a žlutá byla opět přede mnou. Vůbec nechápu kudy jsem měla přijít, ale byla jsem si jistá, že na zpátek to už trefím. Stalo se mi to přesně v místě, které je v mapách označeno jako "poškozené značení", tak až tady půjdete, dávejte pozor.

Pak už to šlo jak po másle. Z dálky na mě začala vykukovat rozhledna na Kelčském Javorníku a podle ukazatele jsem měla být jen pár kroků pod Jehelníkem.

Na chvíli jsem odložila hůlky, abych mohla vyfotit tuhle krásnou přírodní scenérii a vydala jsem se vzhůru do neznáma. Jehelník byl skutečně "za kopcem", vlastě na vrcholu kopce, z kterého není nic moc vidět. Je tady rozcestník, hraniční kámen a moc pěkný památník věnovaný panu Jarošovi.

Na Jehleníku jsem konečně potkala další lidi, vlastně jich bylo najednou nějak moc. Od Tesáku se blížili dva vycházkoví turisté, od Kelčského Javorníku slečna se starším pánem, každý pak pokračoval na jinou stranu. A když jsem docházela na vrchol, znenadání se přede mnou objevil cyklista a dost mě tím vylekal. Samože jsem zachovala kamennou tvář, ale chybělo málo, abych tam nehupsla do křoví. Počkala jsem, až všichni zmizí, abych si mohla tohle místo vyfotit jaksi osamocené a začala jsem studovat, kam dál.

Ukazatel pravil, že na Kelčský Javorník je to kilometr po zelené. Takže vyrážíme, přátelé. Cíl je před námi a teď to rozhodně nevzdáme!

Cestou jsem minula dva kluky, kteří se snažili o instagramové fotky na rozeklaných skalách, odkud jsem posléze pořídila výše přiložené fotky trasy. Čekal mě už jen mírný kopeček, trochu kamenitý terén ale nic zvláště exponovaného a stála jsem pod rozhlednou na Kelčském Javorníku. 

Už z dálky jsem slyšela hlasy, a když jsem na místo došla, potvrdilo se mi, že je to skutečně oblíbená turistická lokace. Když jsem ráno nasedala do auta, bláhově jsem si myslela, že bych tady mohla být sama a byla jsem o tom přesvědčena až na Jehelník. Jaká naivita... Najednou se to rojilo zprava, zleva, dokonce i zhora... 

Rozhodla jsem se, že si odpočinu a dám si konečně svačinu. Sedla jsem si do stínu na kámen, odložila hůlky a spokojeně spořádala polovinu svých sendvičů. Pak jsem udělala pár fotek, podepsala jsem se do vrcholové knihy a vydala jsem se vzhůru na rozhlednu ulovit podle všeho ty nejkrásnější výhledy na Hostýnské vrchy.

Vstupné na rozhlednu je dobrovolné. Před vstupem na točité schodiště je uporoznění, že vstup je na vlastní nebezpečí s maximální kapacitou 10 lidí. Předpokládala jsem, že je jich nahoře více, ale bylo mi to upřímně jedno. Kdybych měla čekat, až se tam všichni vyfotí a rozhodnou se sejít dolů. vrátila bych se z výletu snad až v důchodu.

Rozhledna by prý měla mít 156 schodů. Jako vždy jsem byla rozhodnutá přesvědčit se, zda je to pravda. A jako vždy jsem to vydržela tak maximálně do druhého patra. Moc se mi líbilo, že každé patro je zakončeno vyhlídkovou plošinkou, kde si můžete odpočinout a zároveň se vyhnout scházejícím turistům. Další skvělou věcí je, že odkrývající se okolí můžete sledovat skrz lamely. Výhledy do krajiny jsou vlastně celou dobu před vámi a s každým další patrem vidíte Hostýnské vrchy pochopitelně z větší výšky.

Asi dvě patra pod hlavní vyhlídkovou plošinou začal foukat docela silný vítr a nahoře už mě teda vůbec nešetřil, ale výhledy opravdu stojí zato. Když jsem byla na Sv. Hostýně, byla jsem tamní rozhlednou opravdu zklamaná, ale tohle je bomba. Přesně to přece od rozhleden všichni chceme. Vítr ve vlasech, čerstvý vzduch a výhledy bez oken.

Ze začátku jsme se tam s ostatními docela tlačili a motali, zvláště když si někdo chtěl udělat fotku. A dnes nestačí udělat jednu, protože film je drahý, ale cvakáš na mobilu ze všech možných úhlů a pak se rozhodneš, že těch sto padesát fotek ti vlastně nestačí a jede se znovu. Čili já jsem trpělivě čekala a statečně jsem se nechávala bičovat větrem. Pak se skupinka fotografů rozhodla, že stačí a společně se vydali dolů. Zbyla jsem jen já a vycházkoví turisté, kteří mi se smíchem nabízeli, že mě vyfotí.

Naprosto spokojená jsem scházela dolů a uvažovala jsem, kterou trasou se vrátím. Protože jsem ale měla auto v Chvalčově a ještě jsem chtěla zaběhnout na Kozinec, bylo více než jisté, že zvolím stejnou cestu. Na Jehelníku se drtivá většina turistů odpojila směrem na Tesák a pak už jsem zase nikoho za celou dobu nepotkala. Místo s poškozeným turistickým značením jsem prošla zcela elegantně a bez závad, a dokonce jsem to na Kozinec vzala zkratkou, kterou mi poradily mapy.cz. Do Chvalčova jsem přišla z opačné strany a do auta jsem nasedla zase pod drobnohledem místního zvědavého domorodce.