Jánošikove diery

4.6.2022

Prý největší lákadlo Malé Fatry. Inu... My jsme se nechaly s Evkou nalákat taky, vstaly jsme o víkendu v nekřesťanskou hodinu a vyrazily za dobrodružstvím.

Výjezd jsme měli naplánovaný už v 5:00 hod. Když mi ráno zazvonil budík, nevěřila jsem, že se to vážně stalo. Do noci jsem si totiž četla knihu, kterou mi půjčila kolegyně v práci, a ikdyž jsem se násilím přemáhala, abych přestala hltat každou kapitolu, šla jsem spát dost pozdě a na mém budíčku se to projevilo. Venku lilo jak z konve, a dokonce se v dálce ozývala bouřka. No... přímo ideální den na výšlap, co říkáte?

Ve 4:45 hod. mě vyzvedla Evka s Bobem a jeli jsme k výjezdnímu místu. Asi se čekalo jen na nás. Sotva jsme nasedly a konečně našly své místo podle zasedacího pořádku - klaplo to až na třetí pokus - autobus se rozjel směr Olomouc. Tady jsme nabrali další bandu lidí, to samé se zopakovalo v Přerově a pak se chopil mikrofonu náš průvodce, Milan horský vůdce, jak jsme mu s Evkou přezdívaly. Trochu nás seznámil s trasou, co se od nás očekává, co se od nás neočekává, odkud a v kolik je odjezd a že na mapkách máme číslo na Horskou službu. Nejdůležitější informací bylo, že výstup na Velký Rozsutec je každoročně až do 15.6. zakázán vlivem hnízdění ptactva, takže jsme byly nuceny přehodnotit naše plány. Abyste chápali, Velký Rozsutec měl být dneska nemilosrdně pokořen. Tak snad jindy, bereme to optimisticky a laškujeme s myšlenkou, že Malý Rozsutec je přece přístupný. Pak tuto myšlenku na dlouhou dobu otupila jízda autobusu, při které mi místy zcela nekontrolovatelně klimbala hlava...

Asi v 9:00 hod. jsme dorazili do Terchové, kde jsme si u prvního turistického ukazatele znovu vyslechli pokyny Milana horského vůdce, který měl v plánu vyrazit až poslední a jistit všechno z dálky. Počasí bylo skvělé, sice pod mrakem, ale nepršelo a to je hlavní. S Evkou jsme vyrazily po modré turistické značce, která nás přivedla až ke vstupu na Jánošikove diery.

Soustava žebříků, stupaček a řetězů vedoucí krajinou vodopádů Hlbokého potoka nás přivítala kasičkou, do které se vhazuje dobrovolné vstupné. Pak na nás chvíli bečely ovce nedočkavě čekající na snídani. Začalo první mírné stoupání až k rozcestí Ostrvné, kde se po modré dalo pokračovat přes velmi jednoduché Dolné diery, nebo můžete odbočit na žlutou na trochu náročnější Nové diery. My jsme to udělaly dle pokynů Milana horského vůdce a šly jsme omrknout první vodopád Dolných dier, vrátily jsme se a pokračovaly jsme přes Nové diery.

Tady už to bylo opravdu krapánek složitější, navíc po dešti je logicky všude plno vody, což je fajn, protože diery jsou plné, ale taky to tady pořádně klouže. Statečně jsme vystoupaly až nahoru a prošly dvě vyhlídky, kde jsme se vzájemně střídaly ve focení ještě s druhou skupinkou holek. Hodně, ale opravdu hodně mě pobavil výrok jedné z nich, o který se tady musím chtě nechtě podělit:

"Ten by zdechl už dole a ještě by se se mnou rozešel."

Já se nechci dotknout vůbec nikoho z mužské populace a moc dobře vím, že jsou i muži, kteří si nepotřebují honit ego doma u televize a tvářit se jako děsní alfa samci, ale tohle je naprosto přesné!

Tak... dámy se přestanou smát mezitím co muži znechuceně opouštějí tyto stránky... Konec legrace, došly jsme až na Podžiar, kde se modrá a žlutá turistická značka opět setkávají. Žlutá pokračuje do Štefanové takovým asi lehčím a přímým okruhem, nevím, nešla jsem to. Modrá vede dál na Horné diery, kde pokud nebudete dostatečně pozorní, může jít o kejhák. Jsou to třeba úseky zabezpečené řetězy a stupačkami. Dokonce jsme se dostaly do míst, odkud jsme vůbec nevěděly, jak dál. Musely jsme počkat na skupinku Slováků, kterou jsme se snažily celou dobu nechat za sebou a až se nám to konečně povedlo, byli to právě oni, kdo nám pomohl najít cestu a dostat nás z této šlamastiky.

Diery trail, jak se světově Jánošikove diery označují, byl pomalu u konce. Žebříky už nebyly tak četné, cesta se začala klikatit mezi stromy a Evka už asi po sté prohlašovala, že to nejhorší máme za sebou.

Když jsme vyšly z lesa, rozprostřelo se před námi krásné prostranství Pod Tanečnicou, kterému dominuje silueta Velkého a Malého Rozsutce. Tady jsme si konečně sundaly batohy a udělaly si malý soukromý piknik na horském trávníku, stejně tak, jako spousta dalších lidí.

Začaly jsme přemýšlet, co dál a při pohledu na zdánlivě vzdálený Malý Rozsutec a blížící se bouřkové mraky, se nám do toho výstupu vůbec nechtělo. Vedly jsme rozsáhlé dialogy o tom, zda ano, nebo ne, ale... to už je vlastně jiný příběh...