Hřebenovkou na Skřítek

Byl parný letní den a my jsme se v pěti vydali hlavní hřebenovkou z Ovčárny na Skřítek. A rozhodně to nebyla nuda! S Luckou jsme v Krnově vyzvedly Dana, Adél a Filipa a společně jsme se vydali přeplněným vlakem do Vrbna. Proč přeplněným? Protože turismus v letních dnech žije jako sinice v přírodních koupalištích. Ano, taky se tomu ještě stále divím...

Ve Vrbně jsme zvládli rychlou kávu a pivo a vydali jsme se na autobus do Karlovy Studánky, odkud jsme pokračovali na Hvězdu a dál na Ovčárnu. Těch deset minut nahoru bylo nekonečných. Vedro, davy lidí, sluneční paprsky ve tváři a chlap naproti, který zaujatě pozoroval můj výstřih. Přiznávám, ta poslední věc mi až tak moc nevadila.

Z Ovčárny na Vysokou holi to byl "mírný" stoupák, který jsme v pohodě zvládli. Dál už jsme jen proplouvali teplým vzduchem Světem horských luk. Nahoře se neschováte, protože se neustále pohybujete nad hranicí lesa na území Jesenické tundry a po čase si vedro začínalo vybírat svou daň. Zavodňovací přestávky byly stále delší a častější, mnohem více jsme si začali všímat krajiny a daleko méně jsme spolu mluvili. Když jsme scházeli dolů ze Ztracených kamenů, doprovázelo nás i hejno much, což jasně dokazovalo, jak moc těm drobečkům voníme. A taky se mi zdálo, že mám příliš těžký batoh, ale nesla jsem své utrpení statečně.

Po středně náročném sestupu se před námi otevřelo sedlo Skřítek, cíl, konec cesty, prostě pohoda. V motorestu nás obsluhoval číšník, kterému jsme pak už neřekli jinak než "čert". A protože byl čert fakt čertem, popřál nám čertovsky šťastnou cestu, když jsme se vydali zdolat zbylé dva kilometry na Ztracenku, kde jsme bouchli šampaňské a po celodenní túře jsme šli konečně spát.