Hraniční stezkou na Velkou Stříbrnou

Ve středověku se na svazích hory hledalo stříbro, dnes je to poměrně navštěvované turistické místo, a protože leží na česko-polské hranici, potkáte tady převážně Poláky. My jsme si tu odskočili z Biskupské kupy, jelikož se nám ještě nechtělo domů. Přiznám se, že jsem tudy ještě nikdy nešla a hrozně mě lákalo si tuhle hraniční stezku projít. Takže když padlo rozhodnutí, že se jde, udělalo mi to ohromnou radost.

Z naší staré kamenné Bišovky jsme slezli kousek dolů ke Krzyzi Pojednania na Granici Panstwa, kde jsme se jediným krokem octli v Polsku. Pro mě celkem normální stav, ale pro Lojzíka, mého strejdu, dobrodrůžo jak blázen. Napojili jsme se na Główny Szlak Sudecki a scházeli jsme krkolomnou a docela prudkou stezkou dolů na Przełęcz pod Kopą. Když jsem tu cestu viděla, měla jsem sto chutí to otočit, protože jsem se bála, že mi tam Lojzík někde spadne. Pořád mě ale prosil a přemlouval, až jsem svolila, ale pod podmínkou, že budeme scházet pomalu, já budu před ním a ke svahu budeme otočeni bokem. Lojzík přikyvoval, že chápe, ale když jsme vyšli, došlo mi, že nepochopil vůbec nic... Vždycky když jsem ho opozornila na uvolněný kámen s tím, aby na něj určitě NESTOUPAL, dupnul na něj jak sloník a s úsměvem mi oznámil, že ten "kámen je uvolněný", což mě donutilo výrazně změnit strategii našeho sestupu. Začala jsem pořád opakovat, co po něm chci a předváděla jsem mu to tak dlouho, až jsme nějakým způsobem překonali nejhorší místa.

Pro Lojzíka to bylo pořád úžasné dobrodrůžo, pro mě se tato hůře schůdná, ale stále celkem normální stezka, proměnila v úsek smrti...

Oddychla jsem si, když jsme se dostali na rovinku a mohli jsme zase chvíli jít poměrně v klidu. Cestu lemovaly ostružiny a borůvky a Lojzík zalitoval, že nemáme nic, do čeho bychom mohli sbírat. Tak si alespoň natrhal pár ostružin do dlaně a mlsal cestou. Jenže tyto zastávky byly stále delší a my jsme museli jít dál, proto jsem ho začala zaměstnávat hraničními kameny. Postavila jsem se na jednu stranu kamene a ptala se ho, v jakém státě teď jsem. Takovým stylem jsme došli vlastně až dolů na Przełęcz pod Kopą, kde jsme zakotvili v altánku a dali si svačinku.

Když jsme si tak v klidu žvýkali tatranky, přiběhla nějaká paní a začala se Lojzíka ptát, jak se dostane na Biskupskou Kupu. Nejspíš si myslela, že je to můj starší a zkušenější doprovod. A protože byla Polka, sputila na něj polsky a Lojzík je bezradně tápal, jakou hatmatilkou ta paní mluví. Je fakt, že i já jsem místy tápala, co to vlastně říká, ale nakonec jsme se domluvily a navedla jsem ji sice delší, ale schůdnější cestou, než jsme šli my. Poděkovala a čekala na svou početnou skupinku, aby jim mohla předat informace o trase.

My jsme s Lojzou mezitím pobalili svačinky a začali jsme stoupat na Velkou Stříbrnou, která se tyčila přímo před námi. Podle map jsme měli nastoupat zhruba 78 výškových metrů na trase 1,3 km. Takže normálně něco kolem půl hodiny chůze. Vzhledem k stále se zvyšujícímu vedru a našemu tempu, jsem počítala s tím, že to půjdeme zhruba hodinu. Zleva na nás shlížela Bišovka a kousek pod ní na polské straně Górski Dom Turysty "Pod Biskupią Kopą", pro nás jednoduše Schronisko. Byla jsem tam jenom jednou jako malá. Pro Poláky je to oblíbená a velice frekventovaná horská chata.

Cestou vzhůru jsme měli pár zastávek na odpočinek a na focení. Chvíli jsme se pohybovali na polské straně a chvíli zase na české, takže jsme hráli naši oblíbenou hru "hádej, kde stojím". Vrchol Velké Stříbrné jsme vlastně objevili náhodou, protože je schovaný za vzrostlými keři. Je na něm vybudovaný kamenný přístrešek, skoro taková pravěká chýše, ale vypadá to fakt hezky. Kdyby tady někoho zastihlo nepříznivé počasí, má možnost někam složit hlavu. Nevím, jestli přístřešek vybudovali Poláci nebo Češi, ale vzhledem k tomu, že vrchol leží na trase Główny Szlak Sudecki a ukazatel je v polštině, můj tip je jasný.

Myslím, že Lojzíkovi se tam moc nelíbilo, protože na vrcholu nebyla žádná rozhledna, ale já jsem naopak byla nadšená. Když jsme obešli přístřešek, nádala se mu trochu zlepšila, protože jsme v dálce viděli naši vesničku, a dokonce i dům, kde Lojzík bydlí. Kdybych nahoře na Petrových boudách neměla auto, dalo by se sejít až k nám domů. No jo, co se dá dělat, čekala nás cesta zpátky, a protože Lojzík už začínal být unavený, byla to nejhorší část trasy. Naplánovala jsem to tak, abychom šli už jen z kopce.

Vrátili jsme se zpátky na rozcestí Przełęcz pod Kopą, odkud jsme to střihli zkratkou v lese na Hähnelovo rozcestí. Lojzík se mi chtěl vydat dolů po modré do Petrovic, že to bude rychlejší cesty domů. "To sice jo, ale auto máme nahoře," říkám. "Však ti ho někdo přiveze," říká Lojza. Noooo, takže nene, šup nahoru na žlutou a jdeme NS  Svatého Rocha zpátky na Petrovy boudy. Cesta vedla převážně stinným lesem kolem přírodních pitných pramenů. Poslední zastávkou byl Pramen sv. Rocha, kde jsme si na chvíli odpočali, napili se z hrníčků ze studánky a pokračovali jsme dál.

Lojzíkovi už se moc nechtělo, furt chtěl odpočívat a to bychom asi nedošli nikdy. Proto jsem mu pořád opakovala, že už tam budeme, že je to jen kousek a že nezastavujeme, protože máme zpoždění. Když se před námi objevily Petrovy boudy, byla to úleva i pro mě. Lojzík si vyčerpaně sedl do auta a já si oddechla, že to všechno klaplo a jedeme v pořádku domů.