Hon na delfíny a vorvaně

S kapitánem MobyDickem jsme vyrazili hledat delfíny a vorvaně na otevřené moře. Bylo neveselo, truchlivo, pršelo a foukalo, ale starý mořský vlk se toho nezalekl a nahnal nás na loď. Už když jsme přicházeli do přístavu, bylo počasí žalostné. Všichni jsme z batohů vytáhli pláštěnky a čekali na verdikt, jestli se vůbec někam pojede, ale MobyDick měl jasno a tak jsme brzy vesele nastupovali.

Plavba na místo trvala něco kolem dvou hodin. Křižovaly nás různé lodě a motorové čluny plné turistů v neoprenech, kteří se těšili stejně jako my. MobyDick říkal, že není důležitá rychlost plavby, protože tím ryby jen vyplašíš. Mnohem podstatnější je být ve správný čas na správném místě. Tenhle kapitán je fakt frajer. Nabízí hon na ploutvičky za 50 Eur, ale zároveň garantuje vrácení ceny, pokud nic neuvidíte a v případě, že zahlédnete jen delfíny, platíte 30 Eur. Tohle málokdo udělá a připadá mi to opravdu fér.

Když vylezl jeden MobyDickův plavčík na stožár a začal dalekohledem křižovat oceán, cítila jsem takové zvláštní napětí. Připadala jsem si jak harpunář na velrybářské lodi, který upírá oči na vodu a sotva dýše, očekává, že se někde před ním z hlubin vynoří obrovská mořská obluda. Výjev skoro jak z románu, akorát s tím rozdílem, že jsem netřímala v ruce harpunu ale zrcadlovku a nechtěla jsem žádnou rybu zabít, jen si ji vyfotit.

Postupně se na palubě začalo objevovat stále více plavčíků a jen tak mezi námi si myslím, že museli mít protiskluzové podrážky, protože udržet se vestoje na přídi, při tom houpání a dešti... No, děkuji pěkně. Já měla co dělat, a to jsem seděla a držela se zábradlí.

Chlapi se rozhlíželi do všech stran a pak začala hulákat hlídka na stožáru. Všichni jsme se otočili směrem, kterým plavčík zběsile ukazoval, a najednou začali všude kolem skákat delfíni. Panečku těch bylo! Teď se projevily MobyDickovy zkušenosti a rozjel loď na plné obrátky. Delfíni plavali za námi a vesele skákali ve vlnách. Myslím, že jsem tam vyfotila snad 200 fotek, z toho použitelných je možná tak 10 a nejspíš i to jsem přehnala, ale byla jsem nadšená, protože delfíny jsme "ulovili". Teď bylo třeba najít vorvaně a donutit ho ukázat ploutvičku. Promasírovala jsem si ztuhlé prsty, ukazováčkem jsem jemně poklepávala na spoušť foťáku, DOKONCE jsem si stoupla a popošla jsem k přídi, samozřejmě pevně zakotvená nohama o cosi, co mi nedovolilo spadnout, a zaujmula jsem strategickou pozici.

Zrovna v tom nejlepším, když začali volat z okolních lodí, že tam něco plave, změnil MobyDick kurz a začali jsme odplouvat někam na širé moře. Říkala jsem si, proč to dělá, vždyť velké ryby jsou přímo tady. Pak mi ale došlo, jak moc je ten náš kapitán geniální. Naprosto cíleně nás vedl stran té vřavy. Když jsme se totiž octli ve vodách sami, nikdo nám neplašil ryby a mohli jsme je v klidu pozorovat.

Plavčíci občas zavolali, že něco vidí, ale než jsem stihla zaostřit na tu neurčitou věc, hned se potopila. Potom stožárník zavolal: "Na levoboku!" Sakra! Opačná strana lodi. A v tu chvíli se otočil MobyDickův plavčík, který mi nevědomky stál modelem, a vytáhl mě na příď lodi. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem tam seděla v kaluži vody a měla jsem oceán před sebou jako na dlani. Vedle nás v dálce se pomalu pohybovala jakási plovoucí kláda, která občas vychrlila vodu do výšky. Všichni jsme čekali, jestli se jen tak ledabyle potopí, nebo ukáže ploutev. Na palubu vylezl dokonce i sám MobyDick. Napětí by se dalo krájet, atmosféra houstla. Ryba si dávala načas... Pak začal MobyDick a všichni plavčíci volat, že jde na to! Připravit foťák, je to tady!

Když se objevila ploutvička, jásala celá loď a když jsem zjistila, že se mi to fakt povedlo zachytit, jásala jsem dvakrát tolik. Ulovila jsem i vorvaně! Vůbec mi nevadilo, že jsem promoklá na kost, vždyť to uschne. Nevadilo mi, že vytírám zadkem celou příď a vlastně vůbec nevím, jak se z ní dostanu zase zpátky na bezpečné místo, protože můj plavčík mezitím vzal roha. Nevadilo mi nic.

S Evčou od Prahy jsme si na přídi pořídily ikonickou fotku a vzájemně jsme se ujišťovaly, že máme obě promočené i spodní prádlo. Chvíli jsme takhle ještě zůstaly a pozorovaly oceán, až nás zavolali zpátky, že k nám chce promluvit sám kapitán. Neptejte se mě, jak jsem se z té přídě odplazila... Prostě nějak...

Pak jsem si sedla na lávku a poslouchala MobyDicka. Ukazoval nám fotky vorvaňů, kosatek a plejtváků. Říkal, jak se rodí, kde žijí a jak loví. Přitom na něj celou dobu pršelo, ale nehnul ani brvou. Prostě starý námořník. Rozpovídal se o tom, jak vybudoval rodinnou firmu a co je důležité dodržovat při honu za těmito rybkami.

Zpátky jsme se vraceli asi hodinu za hustého deště a i když mi začínala být docela zima, hřálo mě vědomí, že se to všechno povedlo a odvážím si úlovky, pro které jsem se vydala do vod Atlantiku. Když jsme konečně zakotvili v přístavu v Ponta Delgada, objevil se zase můj plavčík, ukázal na můj foťák, já jsem zvedla palec, že je to tam a on mi s úsměvem a mrknutím oka pomohl ven z lodi...