Hochlantsch přes Medvědí soutěsku

Den před odjezdem jsem se vrátila domů docela pozdě večer a budíček jsem měla kolem třetí ráno, proto jsem si svačinu takticky koupila - pověstná domácí příprava se nekonala... Jenže to jsem ještě nevěděla, že ji skoro celou dám Ondrovi. No jo, v určitých oblastech ta organizace prostě selhává...

Ráno pro mě měla přijet Monča a společně jsme měly vyzvednout Evku u Adama. Strašně jsem se bála, že zaspím, takže jsem v závěru skoro vůbec nespala a ranní vstávání nebyl zas až takový problém. Než Monča přijela, stihla jsem přibalit batoh a pončo pro Ondru (jo, psal mi kolem třetí) a pak už všechno proběhlo podle plánu. Evku jsme naložily na smluveném místě a Ondra v autobuse fakt seděl a držel nám místa. Teď nás čekala docela nezáživná cesta probouzejícím se ránem.

Asi kolem osmé hodiny jsme dorazili do vesničky Mixnitz, kde je nástup na soutěsku. Je to vlastně takový první stoupák k pokladně, kde zaplatíte vstupné a pak už se můžete pohybovat naprosto volně. Čekalo nás 163 žebříků, které jsou očíslované, abyste měli pořád přehled o tom, kolik toho ještě zbývá do cíle. Navzdory tomu, že jsme věčně čekali v koloně lidí, mi připadalo, že jsme byli nahoře podezřele rychle. Proč ta zácpa? Průchod soutěskou je totiž jednosměrný a mosty včetně žebříků jsou natolik úzké, že se tam dva lidé prostě nevejdou. Nikdo nemusí mít strach, že nebude stačit tempu druhého, ale na druhou stranu, když už se konečně hnete, nechcete zdržovat ty za sebou, tudíž vlastně ani moc nefotíte.

Nad soutěskou se honily bouřkové mraky a v průběhu stoupání nám začalo docela hustě pršet, což taky znepříjemnilo a zkomplikovalo výstup. V jednu chvíli jsem zůstala viset na žebříku v koloně, lidi přede mnou si asi dělali selfie. Tvářila jsem se, že mi to nevadí a neobtěžuje mě ani ten hustý déšť, ani ten pán, který se mi dívá na zadek a už vůbec ne ten klučík, kterému funím na zadek zase já. Ale ve chvíli, kdy jsem dostávala křeče do lýtek, veškeré moje myšlenky patřily bohu a jeho schopnostem nakopat všechny ty lidi někam...

Po zdolání posledního žebříku jsme si vydechli a nechali se vést poměrně oddechovou cestou na chatu Zum Guten Hirten. Tady mi Ondra snědl svačinu a společně jsme si všichni koupili pivo. Ondra to zkoušel s panákem, ale Evka jeho návrh rázně utnula s tím, že nás ještě čeká náročný výstup na Hochlantsch. Musím uznat, že udělala dobře, protože ten kopec, který nás čekal, se nejenže jevil zákeřně, taky byl zákeřný.

Z chaty Zum Guten Hirten jsme pokračovali po Wanderweg 746. Trasa byla prozatím nenáročná, dokonce na chvíli vykouklo sluníčko. Po odbočení na Steirischer Voralpenweg 740 ale krapet přituhlo - klesla teplota, padla mlha a začal stoupák až na vrchol. Myslím, že jsme místy ani nevěděli, kde jsme. Turistické značení se ztratilo a celá naše výstupová skupinka byla jaksi bez nápadu. V jednu chvíli jsme se chtěli i vrátit, pak ale Ondra značku spatřil a šlo se dál. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že nesmím zpomalit, protože se mi kamarádi ztráceli v mlze a já se bála, že je už nenajdu. Panečku, co bych za to dneska dala... Né, samozřejmě jsem opět strašně vtipná.

Ve vyšších polohách se mlha rozestoupila a na malou chvíli mezi stromy vykoukly krásy okolí. Padlo pár rychlých fotek, než vše opět zahalila mlha. Bylo to jak z nějakého hororového filmu, protože mlha se valila doslova v chuchvalcích. Těsně pod vrcholem zůstával jen slabý mlžný opar, ale obloha začala vypadat hodně nebezpečně. Zrychlili jsme, abychom dosáhli vrcholu, co nejdříve. Majestátní kříž se před námi tyčil v celé své kráse a vrcholová kniha čekala na další zápis nadšených turistů. Ano, přesně tak. Hochlantsch ve výšce 1 720 m n.m. je zdolán!

Byla mi fakt zima, mlha skryla veškeré výhledy, byla jsem zmoklá a reálně hrozilo, že pokud rychle nezačneme sestupovat, promoknu na kost, ale úsměv byl na místě. Nahoře proběhlo vrcholové foto a chvíle, ale opravdu chvíle odpočinku. Museli jsme rychle dolů do Teichalmu, odkud nás autobus vezl zase zpátky domů. Ano, to je ta fotka s jezerem.. Tak až tam... Těsně před městem nás chytla totální průtrž mračen. Schovali jsme se u nějaké chaty s verandou a přečkali tam to nejhorší. Zbývající čas jsme proseděli v restauraci Latschenhütte u jezera Teichalmsee a netrpělivě jsme vyhlíželi zbytek naší zájezdové skupiny. Když dorazili s asi hodinovým zpožděním od odjezdu autobusu, dozvěděli jsme se, že v době největší průtrže, byli na vrcholu Hochlantsch, kde neměli žádnou možnost se schovat. Z jejich oblečení ještě pořád odkapávala voda, jak z vodníkova fraku. Bylo mi jich fakt líto...

Každopádně i když výstup nedopadl úplně dle našich představ (a některých zúčastněných obzvlášť), cíl cesty byl splněn, užili jsme si to a rozhodně je na co vzpomínat...a o to tady přece vždycky jde...