Hiking Trail Prilep - Treskavec

Prošli jsme v pekelném vedru pravěkou krajinou přes Markovi Kuli na skalnatou horu Zlatovrv, kde stojí klášter Treskavec, a to jen proto, abychom navštívili místního mnicha.

Tahle túra vůbec nebyla v plánu, ale protože v sousedním Řecku hořelo a byly uzavřeny všechny Národní parky i v Makedonii, museli jsme zvolit alternativní program. Proto jsme ráno dojeli do města Prilep, odkud jsme vystoupali na pevnost Markovi Kuli, česky Markovy věže. Celou dobu jsme se pohybovali na přímém slunci, takže jsem si připadala, jak grilované kuře, ale to už je asi takový věčný cestovatelský evergreen.

Procházeli jsme vyprahlou krajinou, která nabízela místy až monumentální skalnaté výjevy. Hlavou mi začaly běžet obrázky z dokumentárních cyklů o dinosaurech, doutnajících sopkách a divokých neandertálcích někde v jeskyních. Čekala jsem na okamžik, kdy ucítím otřesy půdy a pak se zpoza skály vynoří hlava řvoucího Tyrannosaura, který si mě bude chtít dát k svačině. Já bych tedy byla asi jen zákusek, ale to vůbec neubírá závažnosti dramatické situace.

Takto okouzlená a zároveň zděšená jsem vystoupala až na Markovi Kuli, středověkou pevnost, kterou začal budovat bulharský car Samuel I. Současný název získala během vlády srbského krále Marka Mrnjavčeviće. Po jeho smrti ji chvíli obývali Turci, ale po jejich odchodu začala pomalu chátrat. Alespoň jsem to tak vyčetla na Googlu. Každopádně dnes je to opuštěná zřícenina, kde je možné opéct si špekáčky, odpočinout si v altánku nebo se vyšplhat až do nejvyššího přístupného bodu a zvěčnit se tam - myšleno vyfotit, samozřejmě.

Celá pevnost je poměrně velká a dá se tam dostat téměř kamkoli. Je ale potřeba dávat pozor, protože všude nevedou schody jak ze žurnálu. Občas je to krkolomné, a když se tady střídá větší skupinka lidí, bývá složitější se v některých úsecích vyhnout, resp. lidé vůči sobě musí být ohleduplnější.

Od pevnosti jsme kousek sestoupili a napojili se na stezku vedoucí divokou krajinou až ke klášteru Treskavec, v makedonštině Sveta Bogorodica. Je to malebný kostel z 12. nebo 13. století vyzdobený byzantskými freskami, který v současné době obývá jen jeden mnich. Doufali jsme, že se osmělí a vyjde za námi ven, abychom ho mohli pozdravit. Cesta k němu nebyla nijak strastiplná, akorát nám ji znepříjemňovalo pálící sluníčko a vyschlé prameny s pitnou vodou. Janča toho začínala pomalu mít plné zuby. Sedla si do stínu a poslala nás s Evkou napřed, že počká na skupinku za námi, napojí se na ně a pak nás dojde. Moc se nám od ní nechtělo, ale pořád nás přesvědčovala, že o nic nejde a trvala na svém. Tak jsme tedy pokračovaly ve dvou a pořád jsme se z vrcholků ohlížely, jestli jde s ostatními. Bezpečně jsme ji totiž poznaly podle její růžové čepice a modrého batohu.

Cestou jsme míjely další lovce stínů, kteří se schovávali před slunečními paprsky a hltali poslední zbytky vody ze svých zásob. Vždycky jsme se zeptaly, jestli nepotřebují pomoct, případně doplnit vodu a oni nám na oplátku nabízeli energetické tyčinky. Je fajn, že se tohle děje. Občas má člověk pocit, že se k sobě lidé dokáží pořád ještě chovat slušně.

Na trase nás čekal jeden horší úsek, kde jsme musely zdolat kamennou stěnu zajištěnou řetězy. Odměnou nám měl být malý stinný lesík s pramenem pitné vody. Říkaly jsme si, že se tam na chvíli schováme a odpočineme si, ale už tady bylo obsazeno, a to nejen lidmi, ale také mouchami, takže jsme chtě nechtě musely pokračovat dál. Brzy jsme dorazily na horskou louku s altánkem a modelem nedalekého kláštera. Na malou chvíli jsme to tady měly jen pro sebe, než začali docházet ostatní. Posvačily jsme, pokochaly se výhledem a zase jsme vyrazily dál. Janča pořád nikde, navíc už ani nebyla na dohled, takže jsme jen doufaly, že prostě jde se zadní skupinkou. Zní to hrozně, když se to takhle řekne, ale na cestě pořád někdo byl, tudíž keine Angst.

Brzy na nás z dálky vykoukla krásná stavba kláštera. Sešly jsme na asfaltku a po ní jsme kráčely v serpentinách až ke stavbě. Mnich se schovával uvnitř a nevypadal, že by se mu chtělo z chladného vzduchu ven do toho parna. Ale když slyšel naši řeč, vykoukl a začal se s námi bavit. Byl rád, že tady vidí cizince a může si trochu procvičit angličtinu. Přál nám hezký den a celkově byl moc milý. A my jsme zase byly rády, že jsme mohly toho poustevníka vidět a pozdravit ho. Takže účel cesty byl splněn.

Samozřejmě, že jsem si mnicha nevyfotila, připadalo mi to neuctivé. Navíc člověk nikdy neví, co si může v cizí zemi dovolit. Věci, které jsou u nás normální, nebo alespoň relativně, se mohou v cizině stát smrtelnou urážkou a já nechci nic takového riskovat. Pokud ho chcete vidět, musíte se za ním jít sami podívat. Jinak to holt nepůjde. Je to za rohem, jen v Makedonii...

Pak jsme sestoupily kousek dolů a netrpělivě jsme vyhlížely Janču. Když se vynořila její růžová čepice, začaly jsme výskat radostí a vítaly ji chlazeným nápojem. Janča se zeptala, co je nahoře k vidění. Mnich, říkáme my. A zbytek máš nafocený, ptá se mě. Jasně, přikyvuju. Tak tam už nejdu, říká a hltavě pije. I takhle to někdy dopadá.