Gran Cratere

2.7.2024

Gran Cratere je nejmladší ze série sopek na ostrově Vulcano. Abychom ho zdolali, vyrazili jsme ráno v šest a doufali jsme, že semafor u nástupu bude svítit zeleně. Jako předvoj byl vyslán manželský pár Standa a Dáša, kteří si cestu přes město zkrátili autem. Náš úžasný řidič Giacomo je zavezl až k nástupní trase, odkud nám volali, že semafor problikává z červené na zelenou, ale zelená svítí déle. Teď si vyber...

Abych to vysvětlila - výstup na Gran Cratere je řízený semaforem. Když měli turisté volný vstup, chodívali nahoru bezmyšlenkovitě, za jakéhokoli počasí a pak ve vysokých teplotách na přímém slunci kolabovali. A protože tady pořád nemohou karabinící stát a hlídat, umístili tu semafor a doufají, že ho lidé budou respektovat.

My jsme si pro jistotu udělali fotku s jasně zeleným světlem a pomalu jsme vyrazili nahoru sopečným popelem. Cesta se klikatí a zeširoka obepíná sopku, aby nástup nebyl tak razantní. Působí to dojmem, že toho zbytečně moc nachodíte, ale překonání výškových metrů je schůdnější. S každým dalším krokem se otevírají výhledy na Liparské souostroví. My jsme měli trochu horší viditelnost, protože nad ostrovy se vznášel mlhavý opar. Stromboli, nejvzdálenější ostrov, jsme spíše jen tušili,  ale vůbec nám to neubralo na elánu a dál jsme stoupali vzhůru.

V nižších polohách jsme občas narazili na lavičku nebo opěrný stoleček, pak se ale tato odpočívadla z trasy úplně vytratila a vypadalo to, že jde do tuhého. Zhruba za půlkou cesty jsme začali procházet kamennou průrvou, která byla místy zpevněná v chodník. Dokážu si představit, jak to tady po dešti musí klouzat... Na svahu kráteru jsme potkali i pár koz a z protější strany na nás majestátně shlížel vrchol Monte Saraceno. Nejen ten název, ale i špičatý pík této hory, mě tak uchvátili, že jsem zatoužila vyběhnout si i na něj.

Brzy jsme se dostali na pole sopečných bomb, kde byla jasně vymezená zóna pohybu. Sopečné bomby jsou vlastně kameny vyvrhované z kráteru při erupcích. Mohou to být malé kameny, ale taky monstrózní šutry. A protože jsme se pohybovaly na sopce, která je stále aktivní, minimálně vypouštěním sirných plynů, bylo potřeba nic nepodceňovat a chovat se obezřetně. Poslušně jsme tedy šli vyznačenou trasou a pomalu jsme začali dohánět Standu a Dášu, kteří už byli téměř nad kráterem.

Panečku, nad tím kráterem to byla taková nádhera! Slunce se začalo zvedat nad obzor a bohaté sirné výpary rozčesával vítr. Velmi, ale opravdu velmi silný vítr, který nás toužil svrhnout chvíli do kráteru, tu zase ze svahu na opačné straně nebo nás začal štiplavě bombardovat drobnými kamínky. 

Na okraji samotného kráteru je velké fumarolové pole. Teplota sirných plynů se pohybuje 350 až 500 °C a celá oblast je pokrytá vrstvou jasné žluté usazené síry. Dříve se mohlo vystoupat na vrchol kolem těchto výparů, ale teď je cesta uzavřená. Jarka, naše skvělá průvodkyně, nám říkala, že rok od roku je aktivita fumarol silnější.

Chvíli jsme si vydechli, počkali jsme na opozdilce a vydali jsme se k vrcholu. Při pohledu dolů do kráteru byly patrné nápisy, které tady zanechali odvážlivci, adrenalinoví nadšenci, možná i zamilovaní. Dříve tam prý bylo těch nápisů daleko více, ale se zpřísněnými pravidly si už dovolí sejít dolů jen pár nadšenců.

Cesta na vrchol vede okružní trasou kolem celého kráteru, který je široký až 500 metrů. Když jsme si s Jankou chtěly něco říct, musely jsme na sebe vyloženě křičet a i tak jsme si houby rozuměly. Vítr nám kradl veškerá slova. Dokonce si i jeden človíček stěžoval, že mu podrazil nohy, takže jsme na tom byly pořád o poznání lépe.

Už jen pár kroků a stáli jsme tam! Řeknu vám, že nahoře to teda byla pořádná řacha. Vítr hučel, jak kdyby se na nás řítil vlak. Ale výhled... Epický, fenomenální, mysteriózní, spektakulární a všechny ty šílené výrazy, které se teď s oblibou používají. V té euforii jsem začala nahoře natáčet video, které jsem měla v plánu poslat domů. Květnatě jsem na něm popisovala cestu, ukazovala výhledy a fumaroly, ale hlavně jsem chtěla vykřičet, že jsem FAKT TADY, že SE TO DĚJE a že JE TO PECKA! Autentičnosti dodávaly okamžiky, kdy mi mobil asi 20x málem vyletěl z ruky. Až dole jsem zjistila, že mé vrcholové video, chlouba mé tvorby, je naprosto nepoužitelná, jelikož tam jen komicky otevírám pusu a není slyšet nic jiného, než vítr. A protože to tam se mnou házelo, tak vlastně ani není nic moc vidět...

Moc dlouho jsme se nahoře nezdržovali a pozvolna jsme začali sestupovat dolů. Kousek pod vrcholem jsme potkali opozdilce z naší skupinky, kterému docházel dech už na začátku trasy. Ale nevzdal to, statečně a svým tempem pokračoval nahoru a zdolal Gran Cratere taky. Potíž byla v tom, že se nějak dlouho nevracel a my jsme začali mít strach, jestli třeba nezvolil jinou sestupovou trasu, nebo tam neomdlel. Napjatě jsme ho vyhlíželi a pořád nic. Jarka se rozhodla, že na něj počká a nás poslala dolů se vzkazem pro Standu a Dášu, že mají pozdržet Giacoma s autem.

Takže jsme nasadili temto a tradá dolů. Někde pod kamennou průrvou jsme dohnali Standu a Dášu a předali jsme vzkaz. Pak jsme spěchali do města, abychom v devět stihli minibus na hotel. Když jsme docházeli k zastávce, prohnal se kolem nás Giacomo a za pár minut se vrátil s celou zbývající posádkou. Hurá! Nikdo nebyl ztracen, vrátili jsme se v plném počtu. Akorát ti, kteří byli poslední, dojeli na ubytování jako první a my spěchající jsme si ještě museli počkat, protože pro nás nezbylo v autě místo. To jsou prostě životní paradoxy...