Čajová plantáž

Chá Gorreana je nejstarší čajová plantáž v Evropě, jejíž čajovníky nám tradičním zpracováním poskytují také jediný čaj, který se v současné době na starém kontinentu pěstuje. Není úplně jasné, jak se čaj na Azory dostal, ale dočetla jsem se, že v dobách největší slávy tady bylo až šedesát čajových plantáží. Jediná Chá Gorreana funguje od roku 1883 až dodnes.

Seznámili jsme se s tradičními způsoby zpracování čaje. Na třídění a sušení tady mají stroje, jinak se všechno stále dělá ručně, včetně sklízení. Mimochodem věděli jste, že se sklízí jen první tři lístky a jejich následným zpracováním můžete získat ze stejné rostliny zelený nebo černý čaj? V Chá Gorreana je možné zadarmo ochutnat oba druhy čaje. U černého navíc ještě rozlišují, z kterého z prvních tří lístku je. Pokud si to pamatuji správně, tak z prvního, nejmladšího lístku, je čaj aromatický a jemný. Ze třetího je nejtmavší a velmi silný, avšak méně aromatický. A z prostředního je to někde mezi. Když jsem se dozvěděla, že se tohle všechno dělá, nestačila jsem promrkávat. Nejsem žádný milovník čaje, vlastně si ho udělám jen když mě trápí viróza nebo když nemůžu spát, takže tohle všechno byly pro mě nové a překvapivé informace. Byla jsme tak fascinovaná, že jsem mamce koupila pytlíček s černým čajem, který určitě ještě stále leží někde v kuchyni zcela netknutý...

Po načerpání nového vědění jsme se prošli čajovou plantáží. Bylo to úplně něco jiného než zdolávat hory. Mohli jsme se dotknout čajových lístků, přivonět si a přitom se dívat na oceán pod námi. Čajovníkům se tady velice dobře daří právě vlivem proměnlivého ostrovního podnebí. Lépe řečeno - to, co nás neskutečně štvalo (déšť, teplo, mlha, průtrž), je vlastně prospěšné pro zdejší pěstitelství.

Vystoupali jsme s ostatními až úplně nahoru nad plantáž a ještě chvíli jsme pokračovaly s Jindrou a jejími, potažmo i našimi kamarádkami dál po polní cestě. Bohužel jsme docela brzy musely změnit směr a šupitat zase pěkně dolů, protože nahoře bylo nehorázné bláto. A teď se to stalo!

Po cestě dolů jsme narazily na zaměstnance plantáže, kteří zrovna vykopávali už asi nepoužitelné rostlinky. Jeden ve slaměném klobouku se k nám hned přidružil a hrozně si chtěl povídat, i když myslím, že anglicky moc neuměl. Vyfotily jsme se u jeho traktoru s plně naloženou vlečkou a pak Jindra prohlásila, že chceme  svézt dolů. Slamák se začal smát, vehementně přikyvoval a říkal: "Yes, yes." Takže jsme se smíchem vyhupsly do těch sraček na vlečku a vydaly jsme se s ním dolů. A panečku, to byla jízda!

Při každém výmolu jsme pištěly jak malé holky a pořád jsme se strašně smály. Nevím, pro koho to byl větší zážitek, jestli pro nás nebo pro Slamáka. Vypadalo to, že si to užívá stejně jako my. Terén byl tak hrbolatý, že jsem si pak už odevzdaně sedla do těch zabahněných kořenů a hezky jsem si v nich hověla, až do vykládky. Slamák nám totiž oznámil, že na "one minute" máme slézt z vlečky, aby mohl vyklopit náklad. Když jsme vyhupsly, holky se zděsily, jak moc mám zabahněný zadek, ale Slamák říkal, že  "your ass is good", tak jsem byla klidná a holky se zase měly čemu smát.

Zase jsme vylezly zpátky na vlečku a Slamák nás dovezl až dolů k manufaktuře. Cestou jsme na všechny mávaly, oni si nás se smíchem fotili, jak kdybychom byly nějaké celebrity. Ti lidé, které jsme míjeli, vůbec nevěděli, že hrají kompars v mém nejlepším zážitku ze São Miguel.

Dole na parkovišti naše jízda skončila a my jsme si šly dát něco malého do restaurace. Pak jsme se ještě prošly kolem Chá Gorreana a pomalu jsme se chystaly k odjezdu. Šla jsem ještě na záchod, že holky pak dohoním a když jsem vycházela, čekaly na mě a říkaly mi, že jsem bez povšimnutí prošla kolem svého kamaráda. Otočím se a na zídce před továrnou sedí Slamák, tentokrát bez klobouku, a se svými kolegy na mě mává a směje se. Tak taky mávám a směju se a za chvíli na sebe máváme všichni a smějeme se. 

Jó, Slamák... To je aspoň veselý chlap, který umí být ve správný čas na správném místě. No, kdo může říct, že projel čajovou plantáž shora dolů na vlečce taženou traktorem, máchal si přitom zadek v bahně a ještě se u toho smál tak hurónsky, že o něm věděli už dávno předtím, než vyjel ze zatáčky. Jó, Slamák... Nikdy na něj nepřestanu pět ódy...