Boubín 1 362 m n.m.

Bosenská pětice se vydala opět do terénu! Tentokrát na Šumavu a to rovnou na dřevěnou rozhlednu uprostřed pralesa. Ano, řeč je o mně, Evce, Janči, Draze a Jitce. Minulý rok jsme se potkaly v Bosně, další rok v Brně, abychom se společně vydaly zdolat šumavské lesy.

Po čtyřhodinové cestě vlakem, jsme se ubytovaly ve Vyšovatce u moc příjemných lidí. Pan domácí měl dokonce pípu a sudy s pivem, jen čekající na naražení, takže jsme s holkama byly naprosto spokojené. Jitka s Evkou byly hlavní plánovačky všech tras a večer po příjezdu jsme se dohodly, že prvně vyrazíme na Boubín. Takže...

Ráno nás naši domácí svezli do Vimperka, odkud jsme vyrazily místní lokálkou do Zátoně - rozcestí. Slezly jsme od trati kousek do lesa na modrou turistickou značku, která nás zavedla až na Lukenskou cestu. Někde jsem četla, že stará Lukenská cesta vedla skrz boubínské lesy a byla svého času hojně využívaná pašeráky.

Kolem Kříže a Lomu před Soví skálou jsme došly až do NPR Boubínský prales, kde byl zákaz vstupovat kamkoli mimo značené stezky. Stále po modré jsme došly na Amortovku, která nás vedla přímo k Boubínskému jezírku. U chaty strážců přírodní rezervace je vybudované posezení pro turisty. V přístřešku jsou schovány zbytky 350 let starého Vidlicového smrku. Musím podotknout, že v tom horku vypadal pořád lépe, než my... Nicméně i tak proběhlo pár fotek na zrcadlovku i mobily, kde jsme zachycovaly především naše "stíny" - bez toho by to prostě nešlo, říká Jitka. Prý je to teď hrozně moderní a dělá to každý, říká taky Jitka. A my jí věříme, protože je to naše kamarádka a máme ji rády. Tak fotíme na každém výletu "stíny".

Krom toho děláme samozřejmě i "normální" fotky, tedy alespoň se o to snažíme...

U jezírka jsme se pokochaly tamní krásou a vydaly jsme se neohroženě dál podél plotu, který chrání flóru a faunu Boubínského pralesa od bezoheldných tupanů dnešní doby. Přiznávám, byla jsem trochu zklamaná, že můžeme nahlédnout do útrob pralesa jen okrajově, ale chápu to. Pokud budou lidé lidmi, asi se nic nezmění. Ale dost nostalgie, popadně dech, neboť stoupání právě začalo!

Pro výstup jsme zvolily trochu delší okruh kolem jezírka přes severní boubínskou cestu, ale nebylo to nic hrozného. Jde se lesem, takže nehrozí žádné otravné sluneční paprsky, které z vás udělají starou vrásčitou indiánku. Vlastně mi to přišlo jako docela příjemný pochod. Asi jsem byla při síle, či co...

Stezka nás postupně vyvedla na nezalesněný vrchol Boubínu, na kterém se tyčila 21 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Lidí tam bylo docela dost, takže jsme musely chvíli hledat vhodné místo na vydechnutí a svačinu. Pak jsme se vydaly po schodech nahoru, abychom se mohly rozhlédnout do krajiny. Vtipné bylo, že ukazatel pohoří odkazoval na nějakou Lysou horu a my jsme s Jitkou málem přísahaly, že ji fakt vidíme! Ano, tu v Beskydech. Ano, vidět ji logicky nemůžete. Ano, došlo nám to. Smály jsme se snad celou cestu dolů a s námi možná všichni okolo.

Vracely jsme se Boubínskou severní cestou po dřevěných schodech, odkud jsme se napojily na červenou turistickou značku. Ta nás dovedla až do Buku, kde byla široko daleko jediná hospůdka. Čekaly jsme, než nám ji otevřou, protože se nám nechtělo vracet do Vyšovatky a pak zase zpátky do hospůdky. Když jsme zjistily, že U Jeni dělají skvělou topinku s masem a mají chlazené pivo, stavovaly jsme se tady každý den. Vlastně se z toho stala taková naše šumavská tradice...