Bobovou dráhou z hory Trebević

Trochu nostalgická vzpomínka na Zimní olympijské hry v roce 1984. Sarajevo tehdy hostilo tisíce lidí. Za pouhých 8 let se však někdejší sláva města rozplynula. Dnes mají lidé možnost sejít bobovou dráhou z vrcholu Trebević až do Sarajeva a nasát přitom naprosto jedinečnou atmosféru tohoto místa. Maskotem Zimních olympijských her v Sarajevu byl Vučko, který je dodnes hojně vyobrazován na okolních stavbách, pokud se ještě takhle dají označit. Během války bylo okolí doslova zdevastováno.

Pod Trebević jsme se nechali vyvézt autobusem. Zajímavostí je, že byť jsme byli jen kousek od Sarajeva, pohybovali jsme se už v Republice Srbské, na což nás patřičně upozornila hrozivě vyhlížející značka. Vlastně mi celou dobu připadalo, že jsme úplně někde jinde. Vzduch byl chladný, krajina tichá a okolí bobové dráhy působilo, vzhledem ke své minulosti, opravdu ponurým dojmem.

Cesta vedla zpočátku lesem, přičemž na nás skrz zeleň občas vykoukly ruiny olympijských staveb. Během války bylo pohoří z velké části podminováno, takže jsme na každém kroku naráželi na už tak známé varovné pásky. Netrvalo dlouho a krajina se rozestoupila a umožnila nám tak krásné výhledy na probouzející se Sarajevo. 

Procházeli jsme pod nově zrekonstruovanou lanovkou, která byla samozřejmě taky poškozena a na dlouhá léta vyřazena z provozu. Na své znovuobrození čekala až do roku 2018. Jeden by řekl, že ve zdejších končinách probíhají opravy docela šnečím tempem, ale pravdou je, že Sarajevo bylo obléháno od začátku války až do jejího konce.

Okolí je zdevastováno, přesto je turisticky velmi oblíbeno. Láká svou slavnou a posléze děsivou minulostí, atmosférou přítomnosti a příslibem budoucnosti. Olympioniky nahradili sprejeři, jejich výtvory odkazují na tehdejší slávu Sarajeva i na hrůzy, kterým muselo čelit. Možná to tady za pár let bude vypadat jinak, možná bude bobová dráha opravena a znovu se zde budou konat zimní olympijské hry. A možná se úplně vytratí emotivní kouzlo, které v sobě nynější stav skrývá. S jistotou můžu říct, že až tohle místo jednou navštíví moje děti, budou se dívat na úplně jiný příběh, než který dnes vidím já...

Dál za sebe nechám mluvit už jen obrázky...