Biskupská kupa 890 m n.m.

Na Biskupské kupě je nejstarší kamenná rozhledna v Jeseníkách a s největší pravděpodobností úplně první rozhledna, na kterou jsem jako malý prcek vylezla. Pamatuju si, jak mě taťka nahoře posadil na kamenné kvádry, které mi tehdy připadaly hrozně vysoko. Pevně mě držel, abych nespadla a já jsem křičela, že mám nejlepší výhled na světě. Pak vedle začal mrčet brácha, že chce nahoru taky, takže nás už musel přidržovat oba.

Od té doby jsem byla nahoře mockrát, kamenný oblouk už mi dnes připadá nízký a zalesněné pohoří kolem jaksi lysé, ale protože to tady mám fakt ráda a jsem tu doma, vzala jsem tu s sebou svého strejdu Lojzu, který v dětství prodělal mozkovou obrnu. Byl to pro něj úplně první výšlap v životě a pro mě v tomhle duchu vlastně taky.

Takže jsme si ráno sbalili batohy, respektive já jsem nám sbalila batohy a autem jsme se vydali směr Zlaté hory na Petrovy boudy. Bývalo to tady krásné lyžařské středisko, které bohužel vyhořelo. Dnes už zbylo jen pár základů, které nostalgicky připomínají tehdejší slávu celého areálu. Parkoviště bylo plné, proto jsem musela auto upíchnout naproti přes silnici. Nazula jsem pohorky, naposledy jsem zkontrolovala, jestli nikomu nebudu bránit ve vjezdu nebo výjezdu a vydali jsme se po zelené nahoru.

Bylo vtipné pozorovat Lojzíkův výraz, když mi oznamoval, jak není zvyklý nosit batoh a je mu to nepříjemné. Další rozčarování přišlo ve chvíli, kdy viděl tu "rapatou" cestu, po které jsme měli jít nahoru. Kameny, do kopce, batoh na zádech, hrůza. S každým dalším krokem byly nohy těžší a těžší a dělali jsme stále častěji přestávky, ale statečně jsme vystoupali k prvnímu turistickému ukazateli Na bažině. Tady jsem Lojzovi vysvětlila, který ukazatel je pro cyklisty a který pro pěší turisty a šli jsme zase dál.

Brzy se nám odkryly výhledy na Praděd, což Lojzíka úplně nadchlo a chtěl tam jít. Dalo mi práci mu vymluvit, že jdeme na opačnou stranu a že bychom tam došli tak za dva dny, s naším tempem nejspíš za dva týdny. Lojzík mě nakonec vzal na milost a dohodli jsme se, že Praděd odsuneme na příště a dnes budeme pokračovat po naplánované trase. Během přesvědčování jsme minuli bývalou Rudolfovu chatu a došli jsme až na hraniční přechod Biskupská kupa - Jarnoltówek. V místě se nachází televizní vysílač a dřevěný Krzyż Pojednania, který nechal v roce 1925 postavit Alois Rudolf údajně jako poděkování za dobré obchody.

Na vrchol Biskupské kupy nám odtud zbývalo 500 metrů, Poláci do mají 6 minut. Rozhledna už pomalu vykukovala mezi stromy, tak jsem Lojzu nadšeně lákala, že už je vidět a za chvíli tam budeme. Moje nadšení sdílel a s každým výškovým metrem se čím dál víc usmíval, protože TAM FAKT JE!

Když jsme konečně vystoupali na vrchol, posadili jsme se na lavičku, nasvačili se a Lojzík mě začal přemlouvat, abych mu pod rozhlednou natočila video. Všem přece musí ukázat, že tady skutečně byl. Odevzdaně jsem svolila a pak jsme šli koupit vstupenky. Po předložení průkazu ZTP/P nám milý pán provozní umožnil jít nahoru zadarmo, což bylo super, protože zbylo více peněz na suvenýry. Po tom, co si Lojzík vybral magnetku, jsme začali postupně zdolávat 90 schodů až na vyhlídkovou plošinu. Občas jsme museli někomu uhnout a natlačit se na stěnu nebo do okna, pak zase někdo pustil nás. Klasický "provoz", jak už to ve stísněném prostoru bývá.

Z vrcholu rozhledny jsme měli krásný výhled na sousední Polsko, Zlaté Hory a celou Zlatohorskou vrchovinu, Praděd i Osoblažsko. Naši malou rodnou vesničku jsme spíše tušili než viděli.

Myslím, že okolní výhledy Lojzíka moc nebraly, protože jsme se nahoře moc nezdrželi a záhy jsme zase pádili dolů. Nebo to bylo tím, že bylo třeba natočit to video? Jo... Nezapomněl na to a hned vybíral místo, kde to bude nejlepší.

Poodešli jsme trochu dál od lidí, aby nám nerušili natáčení reportáže a pustili jsme se do toho. Lojzík to zvládl na výbornou. Jako zkušený horal odpovídal na moje dotěrné otázky typu kde jsme a kam míříme, a dokonce byl s výsledkem tak spokojený, že jsme museli při sestupu natočit další video u vysílače.

Každopádně bylo moc fajn podívat se tady znovu a připomenout si svá dětská léta. Největší odměnou pro mě ale bylo, že se výlet líbil i Lojzíkovi a pořád se ptá, kdy půjdeme na další.